„Lady Sharisso?“
Vzhlédla a několikrát rychle zamrkala, než jí došlo,
že se v komnatě setmělo. Pak se zamračila, jak se
nevzhledná postava stojící vedle vstupu do síně přesunula
blíž. Nesla olejovou lampu, která moc nepomáhala
s osvětlením místnosti, ale spíš propůjčovala muži,
jenž ji nesl, přízračný výraz. To, že se dostal až sem,
znamenalo, že podplatil jednoho ze strážců. Ráno si
s nimi bude muset promluvit.
„Bethken, jestli se nepletu?“
Uklonil se, ale dokázal přitom udržet lampu rovně.
„Ano, paní. Vím, že už je pozdě, vzácná paní, ale přemýšlel
jsem, jestli bych nemohl…“
Sharissa se pokusila skrýt znechucení a pokynula mu,
aby přistoupil. Bethken kdysi býval tlustý - protože to tak
chtěl - ale patnáct let si vybralo na jeho obvodu daň. Kůže
se však z jakéhosi důvodu rozhodla nepřizpůsobit se
nově získané štíhlosti a prostě se na něj jen ve vrstvách
poskládala. Bethken se velice podobal právě vyprázdněnému
starému vaku na vodu. Pokud šlo o jeho věrnost, ta
nepatřila nikomu. Jako mnoho vraadů technicky patřil pod
otcův prapor, ale hlavně proto, že mu ostatní nikdy
nenabídli nic dost cenného, aby ho přetáhli k sobě.
Bezpochyby si přišel pro něco cenného k ní.
„Co chceš?“
„Nejprve mi dovol, abych ti nabídl světlo.“ Postavil
lampu na jeden ze Sharissiných listů s poznámkami a
pokapal ho přitom olejem.
Čarodějce se chtělo zaječet, ale věděla, že by to byla
chyba. Z hlediska mnoha vraadů se Bethken choval velmi
společensky. Nepředpokládalo se, že by Sharisse mohlo
vadit, že při tom vypadá spíš jako had, který číhá na
chutnou polní myš.
Aby zabránila dalšímu poškození své práce, ať už od
oleje nebo plameny, vzala lampu, postavila ji na blízký
podstavec a řekla: „Děkuji ti, Bethkene, ale dokážu si
obstarat vlastní světlo.“
Místnost náhle osvětlil měkký, zářící bod poblíž
stropu. Žadatel klopýtl zpět.
„Bohové!“ Vraad vzhlédl a se závistivým výrazem
obdivoval její dílo. „Kéž bych jenom mohl…“
„Přišel jsi za mnou kvůli něčemu?“ Bylo jí jedno, že
na ni hledí chtivě, když se na ni znovu soustředil.
V tomhle světle ji viděl mnohem lépe, ale v jeho
chtivosti neviděla jen chtíč. Bethken byl jedním
z těch, pro které byla ztráta magie něco, jako kdyby
mu odtrhli jídlo od úst. Hladověl po ní a po zázracích,
které mu kdysi dávala. V Sharisse spatřoval hodně
z toho, po čem dychtil.
„Jak skvělé, vidět takové umění v těchto temných
časech, paní,“ vtíral se jí do přízně. Jakýkoliv úspěch,
kterého snad mohl dosáhnout, však okamžitě ničilo neustálé
přesunování svěšené kůže, když mluvil a pohyboval se. „Kéž
bychom se mohli vrátit do dnů naší velikosti.“
„Pochybuji, že by ses dokonce i ty teď chtěl
vracet na Nimth.“
„To sotva!“ Vypadal šokovaně, jako by byla šílená, že
se vůbec o něčem takovém zmínila.
„Dobrá,“ přikývla Sharissa. „A co tedy chceš? Mám
spoustu práce.“
„Ten démon; není tady?“
„Temný kůň není démon, Bethkene, a pokud jde
o tvou otázku - vidíš ho tu snad?“
Nuceně se zasmál: „Odpusť mi, lady Sharisso. Nechtěl
jsem ho urazit. Jen by bylo lepší, kdyby tu nebyl; chci ti
sdělit něco, co by ho mohlo pohněvat.“
Jestli se k tomu sdělení někdy dohrabeš,
pomyslela si suše čarodějka. „Prosím, pokračuj.“
Bethken se znovu uklonil, takže se na něm záhyby kůže
znovu rozhoupaly: „Víš, že Silestiho frakce hlasitě
vyjádřila obavy z dé - tvého společníka?“
„Jistě.“
„Slyšel jsem, že Silesti se chystá víc než jen mluvit,
že touží toho tvora odstranit.“
Zjevně doufal v nějakou dramatickou reakci, ale
Sharissa mu nehodlala dělat radost. Už ty řeči slyšela a
věděla, že to není pravda. Silesti před jejím otcem
přiznal, že ho to napadlo, ale usoudil, že by tím porušil
Druovu důvěru. Respektoval ho, a i když by to ani
jeden z nich nepřipustil, dokonce ho měl rád. Silesti
Druovi důvěřoval a starší Zeree důvěřoval vážné postavě
v černém.
„Tvá zpráva pro mě není novinkou.“
Muž vypadal schlíple. Zajímavé, kolik lidí za ní
chodilo s něčím, co považovali za důležitou informaci.
Samozřejmě, stejně jako Bethken chtěli odměnu. Hodilo by se,
kdyby jim dlužil laskavost jeden z členů triumvirátu
nebo někdo, kdo jim byl blízký.
„Chce svolat schůzku triumvirátu a tam…“ blekotal
nevzhledný muž.
„Udeří. Zabije mého otce a lorda Tezereneeho a spoutá
Temného koně.“ Jako by řetězy dokázaly udržet bytost,
jako je Temný kůň.
„Myslel jsem…“
„Děkuji ti za pokus, Bethkene. Je mi líto, žes kvůli
tomu šel až sem. Doufám, že to nemáš daleko.“
Zřetelná narážka, že už není vítán, se vrásčitého muže
dotkla. Chvíli pokašlával a pak se znovu poklonil.
„Snad jindy, lady Sharisso. Nevadí, aspoň jsem si mohl
připomenout tvou krásu. To je dostatečná odměna. Dobrou
noc!“
Bethken v předklonu vycouval z komnaty.
Teprve když zmizel z dohledu, si Sharissa vzpomněla na
jeho olejovou lampu. Chtěla na něj zavolat, ale pak
usoudila, že už musí vědět, že ji zapomněl. Určitě si toho
všiml, když šel potmě. Pokud se pro lampu vrátí, dá mu ji a
znovu ho pošle pryč. Jestli ne, pošle ráno někoho, aby mu ji
odnesl.
Výzkum ji znovu pohltil a zahalil zapomněním. Nejednou
ji, stejně jako otce, ranní slunce přistihlo
u pracovního stolu. Pokaždé, když se to stalo,
přísahala, že už to neudělá.
Dokončila sepisování poznámek k dalšímu ze svých
projektů, ke studii účinků pobytu na různé obyvatele města.
V poslední době vypadalo mnoho vraadů sešleji.
Nedokázala se přimět uvažovat o nich jako
o starých, protože pak by musela myslet na to, že
i její otec jednou zemře. Přesto bylo velmi
pravděpodobné, že vraadové při opuštění Nimthu ztratili
část toho, co z nich dělalo téměř nesmrtelné bytosti.
Něco z magie Nimthu tady chybělo… pokud to nebyl přímo
nějaký úskok tohoto světa.
Sharissa vzhlédla a pomyslela si, mohla by být
pravda, co kdysi řekl Gerrod? Mohl by nás tenhle svět
proměňovat, jak se mu, vlastně zakladatelům, hodí? Co mezi
námi beztvářní vlastně dělají?
Skoro jako přivolán jejími myšlenkami se kolem vchodu
přesunul stín. Sharissa přimhouřila oči, ale postava, pokud
tam předtím vůbec byla, už byla pryč. S myšlenkami na
Bethkena vstala a pomalu vykročila k vnější chodbě. Na
její příkaz svítící koule slétla od stropu a zamířila před
ní do předsíně. Sharissa se rozhlédla na obě strany, ale
chodba byla prázdná.
Neměla ponětí, kolik je hodin, ale věděla, že musí být
hodně pozdě. Vrátila se ke svým poznámkám a začala je
urovnávat, rozhodnutá vrátit se k nim, až se pořádně
vyspí. Sotva však začala, když její pozornost upoutalo
mihotání.
Byla to olejová lampa. Čarodějka se usmála obavám,
které ji na okamžik zasáhly. Natáhla ruku a udusila plamen.
Ruce jí zabránily v pádu, ale jen tak-tak.
Kdyby Sharissu někdo požádal, aby popsala pocit, který
právě zakusila, mohla by říct, že to bylo něco, jako kdyby
se jí zvedl z očí závoj. Noc byla stejná, ale teď jako
by byla součástí její existence, ne jen čímsi v pozadí.
…so!
„Temný koni?“ Zatřásla hlavou, aby si pročistila
myšlenky. Slyšela v hlavě hlas, který jí připomínal
ebenového hřebce? Čekala, doufajíc, že zachytí něco
dalšího. Vraadové měli jisté telepatické schopnosti, ale
tohle nebyl vraad. Vlastně si ani nebyla jistá, že slyšela
hlas. Možná to byla zatoulaná myšlenka přepracované mysli,
ale co ji mohlo vyvolat? Neznala žádné slovo „so“, byla to
však poslední slabika jejího jména a Sharissa v tu
chvíli vnímala jakousi naléhavost.
Nejbližší okno vyhlíželo na střed města. Přešla
k němu a podívala se ven. Jeden z měsíců byl
viditelný - Hostia, jestli si dobře vzpomíná - ale matné
světlo drsné noční vládkyně neodhalovalo nic mimořádného.
„Jsem unavená hlupačka,“ zamumlala a usmála se vlastní
pošetilosti. Kdyby ji volal Temný kůň, jistě by to zkusil
znovu, pokud by se mu to nepodařilo napoprvé. Věčný byl
rozhodně neodbytný. Ve skutečnosti by se před ní
pravděpodobně zhmotnil a nepokoušel by se ji volat ne zcela
důvěryhodnou telepatickou cestou. Pro někoho
s hřebcovými schopnostmi to byla maličkost; pro
oslabené vraady to bylo mnohem, mnohem těžší. Ne, Temný kůň
ji nevolal; nikde necítila jeho přítomnost -
Nikde? Náhle byla v pohotovosti.
Sharissa Temného koně nikde necítila. Nebyl ve městě
ani v okolí. Když se poprvé objevil na západním
pobřeží pevniny, čarodějka ho ucítila skoro hned.
A pokud si vzpomínala, byla jediná. Jestli ho necítí
ona, pak ho určitě necítí ani nikdo jiný.
Sirvak Dragoth! Tam musí být! Přestože neměla
důvod věřit, že je věčný v nebezpečí, měla jakousi
předtuchu. Věděla, že není na Sirvak Dragothu. Dokonce
i odsud dokázala vždycky vycítit jeho podivné magické
vyzařování, zjevně přirozenou a trvalou vlastnost hřebcova
mlhovinového „těla“.
Nic. Jako by Temný kůň opustil kontinent. Přestože to
bylo klidně možné, nezdálo se jí, že by odešel tak náhle,
přestože se ho předtím dotkla. Ještě by si s ní přišel
promluvit, rozloučit se. Obr byl v mnoha směrech lehce
předvídatelný. I po pouhých několika dnech ho Sharissa
velmi dobře znala. Měl tak zakořeněné zvyky, že se mu nemohl
rovnat ani ten nejpředvídatelnější člověk.
Úplně opustila předchozí práci a přemýšlela, co teď.
Jestli jsou její obavy neopodstatněné, vrhne se do
šíleného, zbytečného pronásledování. Pokud jsou
opodstatněné, co se starému otcovu příteli stalo … a ví to
otec?
Začínal na ni dotírat spánek, ale zatím jen silou
novorozeněte. Čím déle ho však bude odkládat, tím silnější
potřebou se stane. Sharissa začala plánovat, co udělá,
s vědomím, že má málo času; vyčerpala se už předchozí
noci.
Hanba, pomyslela si Sharissa, že nemá žádné honicí
psy, kteří by se vrhli po stopě - pokud Temný kůň nějakou
nechává. Pohyboval se spíš jako vítr a jediný způsob, jakým
ho dokázala sledovat, byla hlášení vyděšených a rozzuřených
kolonistů a její vlastní rozvinuté smysly. Sbírání
informací by trvalo příliš dlouho a odhalit jeho současnou
pozici už zkusila.
Do hlavy se jí znovu vetřela vrtošivá představa psa,
chvíli však trvalo, než Sharissa pochopila, co jí chce
podvědomí říct. K čemu pes, když nemá stopu, a co to
má co dělat s teď zbytečnou schopností vycítit, kde
v tu chvíli Temný kůň je?
Pes sleduje stopu, kterou kořist zanechá, ale tady
žádná stopa není… nebo ano?
„Fyzická ne, ale magická možná ano!“
zasyčela, naštvaná sama na sebe, že jí to nedošlo dřív.
Temný kůň je jedinečný, bytost, jejíž samotná podstata se
podobá čiré moci obdařené vědomím. A magie vraadů
i magie tohoto světa zanechávají stopy.
Nechal po sobě takovou stopu i Temný kůň, ať šel
kamkoliv?
Pátrala svou myslí, nejprve prohlédla spektrální obraz
světa, potom siločáry, které procházely všude kolem. Vždycky
ji trápilo, že ostatní, kteří vládli jistým stupněm magické
moci, viděli jen jednu z těchto věcí; přemýšlela, čím
se liší. Za patnáct let se jí nikdy nepodařilo vycvičit
někoho tak, aby viděl moc tohoto světa jako ona.
K jejímu překvapení byla stopa naprosto zřetelná.
Magie Temného koně byla tak cizí, že vypadala jako kaz
v jinak barevné a uspořádané krajině, kterou Sharissa
vnímala. Přestože od rozčileného útěku před jejím plísněním
uplynul skoro den, vzpomínka byla pořád silná. Tohle
jsem neviděla? Při zpětném pohledu to nebylo
překvapivé. Prohlíží si snad denně svůj stín? A co
stopy, které nechává v půdě, když prochází poli za
městem? Když člověk jel na tak ohromujícím tvoru, jako je
Temný kůň, dokonce i samotný svět kolem bledl.
„Sharisso?“
Hlas, který se ozval po tolika hodinách samoty, ji
polekal. Otočila se; věděla už, kdo pronikl do jejích
komnat. „Lochivane? Co tu děláš v tuhle
hodinu?“
Tezerenee se zasmál a vkročil do osvětleného prostoru.
Na ohnuté paži nesl přilbu, takže Sharissa viděla rysy
klanu, které obvykle spíš skrýval. Po pravdě řečeno, Gerrod
a jeho bratr se nedali srovnat; Lochivan měl příliš mnoho
medvědích rysů po otci, aby ho bylo možné považovat za
pohledného. „Vytáhl jsem si noční hlídku. Stařešina nemá
oblíbence, obzvlášť pokud jde o vlastní děti. Když mi
hlídka skončila, nemohl jsem spát. Myslel jsem si, že mi
osamělost města pomůže, a tak jsem se procházel.“ Pokrčil
rameny. „Už celé roky vím, že máš ve zvyku zůstávat vzhůru
do noci, Sharisso. Myslel jsem si, že možná ještě nebudeš
spát, přestože bys měla. Když jsem zahlédl
v okně světlo a v jednu chvíli i tebe, věděl
jsem, že byl můj předpoklad správný.“
Byla mrzutá; opravdu, tohle nebylo poprvé, kdy se
zastavil. Jenomže načasování nemohlo být horší… a jeho
přítomnost jí připomněla, kdo ve městě nejvíc získá
zmizením Temného koně, přestože jí dělalo potíže uvěřit, že
by byť celý klan dal dohromady sílu, která by ho dokázala
ohrozit.
„Děje se něco?“ Lochivan považoval její mlčení za
částečný souhlas se svou přítomností. Rozhlédl se po
rozlehlé komnatě a spočinul pohledem na Bethkenově
nevyžádaném daru. Položil přilbu na stůl, zvedl koutky rtů
a prohlížel si ho.
„Dárek od někoho, kdo se mi pokoušel vetřít do
přízně,“ vysvětlila. Pak si uvědomila, že mu neodpověděla
na první otázku, a dodala: „Nic. Nic se neděje. Zrovna jsem
se chystala jít si lehnout.“
„Na chvíli.“ Lochivan položil lampu zpátky. „Asi jsem
tě neměl rušit. Můžu se vrátit někdy přes den.“
Sharissa se nemohla ubránit pocitu, že je na jejich
rozhovoru něco divného. Věděla, co ona neříká
Lochivanovi, ale je tu snad něco, co on neříká jí?
„Lochivane, co víš o Temném koni?“
Jeho oči jí prozradily, že uhodla, proč sem přišel.
Byla by to příliš velká náhoda, dokonce i přes
předešlé návštěvy.
Neřekl nic, ale na konečku ukazováčku teď měl maličký
plamínek, sirku nebo trošičku magie. Olej v lampě se
rozsvítil…
Sharissa si znovu přečetla svoje poznámky o mapování
podzemí. To by mělo odstranit všechny obavy, pomyslela
si. Teď kdyby to prostě udělali tak, jak jsem jim řekla, a
nechali mě dělat něco jiného!
Čarodějka vzhlédla od stolu s podivným pocitem,
že jí něco uniklo, nějaká událost, na kterou by si měla
vzpomenout. Vzhledem k mnoha povinnostem, které
převzala od svých přepracovaných rodičů - o vlastním
výzkumu nemluvě - ji nijak nepřekvapilo, že mohla na něco
zapomenout. Rozhlížela se nepřítomně po místnosti a
pokoušela se vzpomenout si, o co šlo.
Zastavila se pohledem na olejové lampě, která
i po mnoha hodinách hořela vysokým plamenem. Štíhlá
čarodějka si ji prohlédla blíž, něco se jí na ní nezdálo,
ale nedokázala jednoduše objasnit, co je špatně.
Měla by ji uhasit? Jedna její část viděla zbytečné
plýtvání olejem, přesto to byla bezvýznamná věc, kvůli
které nestálo za to vstávat. Vždycky ji může zhasnout, až
skončí s prací. To už přece bude brzy, ne?
Ale přesto, i když se vrátila k práci, její
mozek odmítl nechat lampu být. Jako by se ten obyčejný
předmět stal ohniskem jejího bytí.
Prostě ji zhasnu a odložím z dohledu. Už
musí být opravdu pozdě, když ji rozptyluje tak obyčejná věc.
Sharissa začala vstávat, ale pak se její pozornost zatoulala
ke stránce poznámek, týkajících se přestavby
v souvislosti s produkcí potravin. Čarodějka se
posadila a začala číst. Plán měl svou cenu, ale nečetla už
něco podobného? Čím víc poznámek prošla, tím víc se divila,
jak důvěrně známá jí ta doporučení připadají.
Pergamen jí vypadl z ruky. Úplně dole byla
analýza celého plánu - jejím rukopisem a datovaná
dnes večer!
„U Serkadiona!“ zaklela. Není divu, že jí byl
povědomý; už si vzpomínala, jak ho četla a jak psala dolů
připomínky. Jak na to mohla zapomenout? Copak ji večer až
tak vyčerpal?
Stín na stole se zamihotal, jako by byl živý.
Sharissa se otočila a zadívala na lampu - kterou, jak
věděla, měla v úmyslu odstranit.
Čarodějka vstala ze židle tak rozzuřeně, že se světlo,
které vyvolala k osvětlení komnaty, na okamžik
rozzářilo jako při výbuchu, a židle spadla dozadu, jako by
před ní chtěla utéct. Sharissa potlačila nutkání vrátit se
k práci a znovu začít s výzkumem, který předtím
přerušila.
Čím blíž byla k lampě, tím více plamen sílil.
Mladá čarodějka zjistila, že se pohybuje pomaleji a
pomaleji. Okamžitě obnovila úsilí, věděla, že pokud bude
stále zpomalovat, nikdy se nedostane k cíli na dosah
ruky.
Když se její prsty přiblížily k plameni, skoro
zavřela oči, protože nejen zářil stejně jasně jako její
kouzelné světlo, ale plápolání ohně mělo hypnotický efekt.
„Předtím jsi mě oklamala. Teď už ne!“ zavrčela na
nevinně vyhlížející lampu.
Plamen zesílil, až málem stáhla prsty zpět, aby se
nespálila. Vzpamatovala se však a sáhla dopředu, aby
ukončila souboj se zákeřnou pastí. „Tohle nestačí!“
Jazyky hladového plamene jí omyly ruku, aby spálily a
zkroutily štíhlé prsty, než je sežehnou na popel. Tak by to
dopadlo, kdyby Sharissa byla kdokoliv jiný. Poprvé ruku
podvědomě stáhla, ale pak si připomněla, že je koneckonců
jednou z nejmocnějších čarodějek svého lidu. Tahle
ubohá věc byla sice mazaná, ale nijak mocná hračka, a její
největší síla spočívala v anonymitě. Teď, když věděla,
jakou zbraň nepřítel zvolil, už s ní neměla potíže.
Zdržel ji jen hypnotický plamen lampy.
Spustila ruku ke zdroji plamene a zakryla hrdlo,
přidržela ruku nad otvorem, dokud si nebyla jistá, že je
hrozba zažehnána. Jednoduchou zkouškou si ověřila, že lampa
je zas jenom obyčejnou lampou. Dokud ji nerozsvítí, nebude
útočit na její mysl. Tak se vyhnula jejímu triku posledně a
padla mu za oběť, až když…
„Lochivan!“
Věděla, že je kvůli hněvu a rostoucí únavě zbrklá a
nemyslí jí to úplně jasně, ale čím víc myslela na jeho
zradu, tím méně jí na tom záleželo. Lochivan byl vždycky
dobrý přítel, skoro jako Gerrod… který ji varoval, že
bratrova příjemná společnost nebude znamenat nic, když
stařešina rozkáže.
„K čertu s tebou, Lochivane!“
Tezereneeové mají Temného koně. Už si
vzpomínala na všechno, včetně krátkého kontaktu, který
s ebenovým hřebcem měla. Ano, Sharissa teď věčného
necítila, věděla však, že stopa povede k drakům a
jejich pánům. „Lochivane, radši se s Barakasem modlete
ke svému Drakovi z Hlubin, aby vám Temný kůň unikl a
dostal vás jako první!“
To znamená teleportační kouzlo. Za ty roky ho seslala
jen několikrát, iracionální strach, že skončí
v nějakém předpeklí podobném Nicotě, jí bránil
používat ho pravidelně. Temný kůň však potřebuje pomoc.
Nemohla vědět, jestli otec dokáže vycítit nebezpečí, ve
kterém je jeho bývalý společník, a neměla čas ho hledat -
ne takhle rozrušená. S každou uplynulou chvílí - a už
jich uplynulo až příliš, zatímco váhala - byla záchrana
stínového hřebce méně a méně pravděpodobná.
Zvedla ruce a zhluboka se nadechla. Okamžik
soustředění a bude pryč.
O mysl se jí otřelo cosi rušivého. Něco se jí
mihlo kolem krku a znemožnilo jí dýchat.
Hlas za ní, Lochivanův hlas, chladně řekl dalšímu
neviděnému vetřelci: „Právě včas. Říkal jsem ti, abys
o mně nepochyboval.“
Sharissin svět se rozostřil… a pak ji zahalilo ticho a
tma.
CRUGEO © 2008