Diablo - Pavoučí měsíc

Richard A. Knaak

Většinu severní části hor halily husté šedé mraky. Mrazivý vítr se zabodával do těl všech členů družiny vyjma vyzáblé postavy v tenkém černém cestovním plášti, která ji vedla. V téhle výšce už bylo možno najít i zbytky sněhu, a obzvláště námrazy. Mráz tu již ovládl vše a dodával borovicovému lesu, kterým se prodírali, mrtvolně bledou zář.

Lord Aldric Jitan kráčející dva kroky za vůdcem si přitáhl huňatý kožešinový kabát ke krku. Zpod kapuce hnědobílého kožichu a hřívy rudých vlasů vykukovaly šlechticovy šikmé oči - jedno tmavě hnědé, druhé ledově modré - a zkoumavě kmitaly hned tu, hned zase tam. Vystouplé čelisti měl sevřené netrpělivostí.
"Jak daleko ještě, čaroději?" zabručel a jeho slova doprovázely husté bílé obláčky páry.
"Vůbec ne daleko, můj pane," odvětila klidně černě oděná postava. Na rozdíl od šlechtice a pěti urostlých po zuby ozbrojených mužů kráčel po nerovné stezce, jako by byl na příjemné odpolední procházce. Jeho hlas byl překvapivě hluboký na někoho takto hubeného, dokonce hlubší než Jitanův. Obrátil se na aristokrata - muže s postavou srovnatelnou s muži, kteří mu sloužili - a odhalil tak šedé vlasy a kousek ostře řezané tváře s očima tak šikmýma, že Aldrikovy proti nim byly úplně kulaté. Jeho pleť měla tmavší, poněkud nažloutlý nádech, téměř jako by trpěl žloutenkou. "Vlastně si troufám tvrdit, že brzy spatříme první stopy."
"Nic necítím."
"Vaše schopnosti v tomhle oboru nejsou tak věhlasné jako mé, můj pane, ale to se brzy změní, že?"
Aldric zavrčel: "Kvůli tomu to všechno děláme, nebo ne, čaroději?"
Muž v čele se znovu otočil dopředu a ukázal šlechtici zadní část kapuce. "Ano, můj pane."
Znovu se rozhostilo ticho. Pět sluhů za Aldrikem bojovalo s tíhou nákladu. Mimo zásob jídla a dek nesli i krumpáče, ohromná kladiva a lopaty. Každý muž měl rovněž za pasem meč. Jakkoli se tenhle les mohl zdát opuštěný, skrýval mnohá nebezpečí, obzvláště od wendigů. Tihle obrovští zvířecí lidé byli celkem vzácní - a lovit se je vypravil skutečně jen hlupák - ale když už jste na ně narazili, museli jste je zabít rychle. Wendigové se živili masem, a to i lidským. Legendy říkaly, že nebyli vždy tak obludní, ale nikdo v Západních královstvích na legendy moc nedal. Důležitá byla krví zbrocená fakta. Jediný dobrý wendigo byl mrtvý wendigo.
Koneckonců, jak by mohl potvrdit i lord Aldric Jitan, z kožešin mrtvých se alespoň daly šít krásné teplé kabáty jako ten, co měl na sobě.
Uběhlo několik dalších minut a šlechtic stále nic necítil. Prozkoumal i oblast dál před sebou, avšak zaznamenal jen všudypřítomnou prázdnotu hornaté země. Tahle oblast byla pustá i přesto, že ležela v jihozápadním Westmarchi. Nebylo to tu jako v nížinách, kterým mohl úrodnou půdu a mírné srážky celý zbytek světa jen závidět. I hustý les, kterým se nyní prodírali, byl nehybný, spíše jako duch než živá věc.
Lord Jitan zavrčel. A tohle mělo kdysi být srdce starobylého Westmarche? To tady se kdysi rozkládala rozlehlá panství Synů Rakkise, ze kterých vládli prvním vzkvétajícím královstvím v zemi? Polorozpadlé pergameny a popraskané kamenné tabulky, kterými se Aldric měsíce probíral, mluvily o daleko teplejší a vznešenější zemi, o statcích velikosti města, kterým vládlo pět rodových linií, potomků legendárního pána paladinů.
O původu krále Rakkise, zakladatele a prvního vládce Westmarche, dnes něco vědělo jen velmi málo lidí a většina z nich, včetně Aldrika, chápala jen to, že přišel odněkud z východu, snad ze země za kehjistanskými džunglemi. Jako člověk, který se považoval za jednoho z lordových potomků, viděl Aldric důkaz takového tvrzení ve svých šikmých očích.
Co se stalo s poslední z Rakkisových linií, bylo předmětem dohadů, přestože ty nebyly příliš časté, neboť dnes již bylo královo dědictví téměř zapomenuto. Lord Jitan z toho mála, co bylo možno dohledat, dal dohromady, že někde daleko v minulosti propukl mezi jednotlivými frakcemi boj o vlastnictví nějakého mocného artefaktu. Ve skutečnosti k němu všichni cítili něco víc než jen úctu, a to v Aldrikovi probudilo touhu vydat se ho hledat. Než však narazil na cizince, který nyní vedl jejich družinu, nacházel šlechtic jen samé slepé uličky.
A slepé uličky Aldric nepotřeboval. Jeho sny byly každou noc horší. Mučily ho a sváděly zároveň. Ukazovaly nepřátele hledající jeho slabiny, přízračné postavy, jež Aldrikovi připadaly naprosto skutečné, přestože neměly tváře ani konkrétní hlasy. Každou noc byli fantómové blíž k tomu, aby se ho zmocnili, a společně s tím každou noc rostl jeho strach. Často se budil zalitý potem a jistý si tím, že jeho řev musel být slyšet po celém panství.
Tyhle sny ho však zároveň přivedly na první stopu, na tu, která vedla k historii lorda Rakkise a nakonec až k tomuto výstupu do mrazivých hor. Pokaždé, když se Aldrika málem zmocnili strašliví nepřátelé bez tváří, něco ho zachránilo. Nejprve to byl jen neurčitý předmět, který se mu magicky zhmotnil v dlaních. V dalších snech však již měl konkrétnější podobu a pomalu se z něj stávala koule, ohromná perla s podivnými, a přesto povědomými rytinami. Zároveň se objevil náznak spojení s Rakkisem - staré plesnivé prapory s netknutým symbolem rodu, temné katakomby s vrčícím vlkem vytesaným do skály a další.
Většina lidí by si jednoduše myslela, že je posedlo šílenství, ale tihle lidé nebyli lordem Aldrikem Jitanem. Ještě než odhalil, že v něm koluje krev Synů Rakkise, věděl Aldric, že je jedním z vyvolených. Koneckonců, měl nadání i pro magii. Jeho schopnosti nebyly nijak ohromující, ale ve snu, když se dotkl gigantické perly, mnohonásobně vzrostly. To byl ve skutečnosti jediný důvod, proč jeho snové já nakonec vždy přežilo.
A jestli má lord Jitan přežít i ve světě bdících, dávalo smysl, aby našel, k čemu jeho podvědomí neustále směřovalo. Copak všechny sny a výzkum neměly mít vrchol v nalezení toho, čemu ten ďábel z východu říkal...
"Pavoučí měsíc..."
Aldric stál, jako by náhle zmrzl stejně jako okolní stromy. Dychtivě se zahleděl před sebe, ale viděl stále jen černou tmu.
"Čaroději!" vyštěkl šlechtic. "Proč jste to u lordů říkal? Nic tu není!"
Jeho průvodce se ani neotočil. "Vaše smysly nejsou dostatečně citlivé, můj pane. Nevidíte, co je zde možno vidět, ale přísahám vám, že je to přímo před námi." Natáhl hubenou zažloutlou ruku za sebe a pokynul Aldrikovi, aby přišel blíž. "Postavte se sem a já vám ukážu chuť toho, čemu toužíte vládnout."
Lorda Jitana nemusel pobízet. Poháněn vlastními démony si prodral cestu nahoru k místu, kde na něj hubený muž čekal. Pět sluhů nesoucích daleko těžší náklad se ze všech sil drápalo za pánem.
"Kde? Kde to je, sakra?" Před sebou viděl jen hromady kamene a ledu a nekonečný les.
Zažloutlá průvodcova ruka se náhle vymrštila, uchopila ho a stiskla takovou silou, že Aldric zasténal.
"Podívejte..."
A šlechtic poslechl.
Všechno bylo jako dřív, a přesto nyní Aldric viděl detaily, kterých si při prvním letmém pohledu nevšiml. Hromady kamene a ledu měly tvar, když jste se podívali bedlivěji. Tvar, jaký nebylo v silách přírody vytvořit.
Lord Jitan hleděl na úbočí hory a dokonale chápal, co tyhle detaily znamenají.
"Už to cítíte?" zeptal se ho společník, když mu pustil ruku.
Aldric přikývl. Jak by to mohl nevidět? A vůbec, jak to mohl před chvílí necítit?
Pevnost posledního ze Synů Rakkise... Před ním leželo to, co by pro neznalého vypadalo jen jako velká oválná rokle mezi dvěma vrcholy. Jistě, oba vrcholy byly až příliš stejné a pro Aldrikovy probuzené smysly už to byly zdi s vchodem do daleko větší stavby, která se tyčila několik pater nad nimi. Rakkisové si postavili sídlo přímo ve skále. Tam, kde bylo třeba, je vytesali přímo do hory, jinde naopak cosi dostavěli. Aldric nyní konečně viděl město, které postavili, a zašlou slávu a luxus každého patra. Viděl malé terasovitě stavěné vily, upravené chodníky, vše zahalené ve staletích mrazu. Nejvýše se tyčila věž, z níž sám vládce shlížel na království. Aldric přimhouřil oči a všiml si, že co se prve zdálo být skalním výstupkem, byla ve skutečnosti natažená paže obrovské sochy, která mohla docela dobře ztělesňovat samotného Rakkise.
Šlechtic se zazubil a opájel se pravdou. Pohřbena pod sněhem, ledem a kamením byla stavba, která překonávala vše, co zatím viděl nebo o čem slyšel, obzvláště ve Westmarchi.
Ozbrojení muži za ním si mezi sebou cosi vzrušeně mumlali. Bezpochyby mysleli na poklad. Aldric si jich nevšímal. Už věděl, že všechno, co pro ně mělo nějakou hodnotu, zmizelo brzy po pádu lordů. Ti ubožáci se budou muset spokojit s tím, co jim tak šlechetně zaplatil.
Ovšem poklad, který čekal na něj...
Oči mu přitáhla proláklina u paty ruin. Lord Jitan k ní zamířil a zastavil se u vrstvy země a ledu, o níž byl přesvědčen, že je tím posledním, co ho dělí od cíle. Obrátil se zpět ke sluhům a vyštěkl: "Tak co je? Shoďte to a pojďte kopat!"
Okamžitě se pustili do práce, neboť se oprávněně báli lordova hněvu. Zatímco se jinak tichým místem rozléhalo řinčení krumpáčů a lopat, Aldric se nedokázal ubránit myšlenkám na to, zda rámus nějak nemůže probudit prastaré vládce. Zvláštní bylo, že ho ta představa spíše fascinovala, než že by měl strach. Vědělo se o nich tak málo a Aldric, jako zřejmě jeden z jejich následníků, cítil, že jejich historie je i jeho. Kdyby se dějiny odvíjely jinak, třeba by v té vysoké věži nyní seděl on jako pán celého Westmarche a všeho pod ním.
Pán všeho...
Aristokrata napadlo, že to třeba mohli být oni, kdo k němu promluvil z nekonečné propasti smrti, aby mu dal klíč k budoucnosti. S ním by smetl všechny nepřátele, známé i neznámé. A pak...
Podsaditý sluha s plavými vlasy a krumpáčem v rukou náhle zařval. On i jeho nástroj propadli prasklinou, která se zničehonic objevila ve vrstvě ledu a kamení, a okamžitě je hladově pohltila temnota. Ostatní dělníci raději uskočili, než aby se ho marně pokoušeli zachraňovat.
Lord Jitan se dostal k díře právě včas, aby zaslechl smrtelný náraz. Nešťastník ho však nezajímal, místo toho dychtivě zkoumal tmu.
"Světlo! Potřebuju světlo!" rozkázal. Téměř okamžitě se vedle něj objevila bledá záře barvy vybělené kosti. Vycházela z předmětu, který držel v ruce muž v kápi. Široké rukávy jeho pláště jej skrývaly před Aldrikovýma očima, ale šlechtice nyní zajímalo jen to, že má způsob, jak prozkoumat, co leží na dně díry.
Dvě patra popraskaných schodů točících se doprava. Polámané tělo ubohého dělníka leželo vedle posledního schodu a na samé hranici světla pak jeho krumpáč.
"Sestoupíme, můj pane?" zeptal se čaroděj stále celý skrytý v rozměrném plášti.
Lord Jitan odpověděl tak, že se ihned vydal po schodech dolů. Muž vedle něj se zasmál a následoval ho.
Družina sestupovala níž a podivné světlo, které Aldrikův průvodce vytvořil, vrhalo v kamenné síni děsivé stíny. Ze stěn jako by se na ně vrhala krvelačná vlčí stvoření... ve skutečnosti jen kamenné chrliče různě ztvárňující vlčí motiv prastarých pánů. Hlava každého z nich byla nejméně třikrát tak velká jako lidská a ohromné tlamy plné zubů byly otevřené, jako by byly připraveny zardousit každého, kdo by se odvážil přiblížit. Za každou hladce opracovanou hlavou se rýsovala mohutná hruď a pod ní trčely ze stěny vražedné spáry.
Vše bylo tak pozoruhodně detailní, že lord Jitan dokonce rozeznával chlupy na hlavách. Náhle ho přepadlo nutkání jedné se dotknout, zkusit, jaká je na omak, když však udělal krok k té právě nejbližší, naplnil ho varovný pocit. Šlechtic se zamračil a ihned zase ustoupil.
Jeho druh v kápi šel dál a nyní osvětloval další část dlouhé síně. Aldrikovu pozornost okamžitě upoutalo rychlé hlasité nadechnutí, první zjevné vyvedení z míry, kterého si u čaroděje všiml.
"Co se..." Dál se nedostal, protože slov již nebylo třeba.
Sarkofág.
Byl vysoký a oválný. Nejméně stejně vysoký jako dospělý muž a třikrát tak dlouhý. Vyroben z materiálu, který Aldric nepoznával. Nebyl to kámen, neboť žádný z těch, které kdy viděl, ani ten nejbělejší mramor, se nedal srovnat s tímhle hladce vyleštěným zářivým předmětem. Ve skutečnosti, když oba přistoupili blíž, zdálo se, že se v mdlém světle mihotá, téměř jako by byl živý.
Perla. Tohle to Aldrikovi připomínalo. Perla hrající všemi barvami. Bylo to, jako by věc před ním byla vytvořena z jediné gigantické perly.
Kamkoli se podíval, neviděl žádnou známku opracování. Avšak jedna věc byla ještě podivnější. Aldric Jitan začal zkoumat rytiny, zvláštní ornamenty. Čím déle na ně hleděl, tím více jako by samy o sobě zářily.
"Tohle nepatří Synům Rakkise... nemělo by to tu být!"
Druhý muž zavrtěl hlavou. "Ne, můj pane, tohle nepatří vlčím pánům. A čekal jste, že bude? Tohle je vizjereiská práce... a ano, má to tu být."
Šlechtic čekal, že se mu dostane dalšího vysvětlení, ale žádné nepřišlo. Aldric se již nedokázal ovládnout a začal sarkofág zkoumat detailněji. Přitom si všiml ještě jednoho ornamentu, poněkud výše, na samé hranici čarodějova světla.
"Čaroději..."
Jeho průvodce se pohnul a světlo se nyní přesunulo nad symbol, který si chtěl Aldric prohlédnout.
Jeden ze sluhů při pohledu na něj zalapal po dechu a překvapením začal couvat. Zastavil se přímo před jednou z velkých vlčích hlav.
Hlava se s ohlušujícím řevem vymrštila a tlama široce rozevřela. Obrovské čelisti pohltily hlavu šokovaného muže a pevně stiskly.
Na doraz.
Bezhlavé tělo se zhroutilo na podlahu. Kamenný vlk se okamžitě stáhl do původní polohy... a znehybněl. Jeho čelisti zůstávaly sklapnuté, ale zem pod nimi skrápěly kapky krve.
Zbylí tři sluhové začali couvat po schodech nahoru, ale ohnivý pohled lorda Jitana je zastavil a přiměl se vrátit. Spokojen s tím, jakou má nad nimi moc, obrátil pohled zpět k symbolu vyrytému do horní části úžasného sarkofágu. Navzdory silám, které v něm cítil, Aldric neváhal a přejel prstem po zářivě rudém okraji obrazce, který tolik vyděsil jeho sluhy.
Ohromný kruh... a v něm stylizovaný obraz děsivého osminohého tvora. Pavouka.
"Znak Pavoučího měsíce," zašeptal šlechtic.
"Copak jsem vám ho neslíbil?" zeptal se čaroděj.
Lord Jitan začal hledat způsob, jak sarkofág otevřít, ale jeho dychtivé prsty nedokázaly najít žádný zlom ani rukojeť. "Jsme tu včas?"
"Ano."
Čím déle byla jeho snaha zbytečná, tím usilovněji Aldric hledal. Začal do víka sarkofágu bušit pěstmi a mířil přímo na symbol.
Nakonec se zklamaně otočil ke sluhům. "Rozbijte to! Dělejte!"
Sluhové značně neochotně zvedli krumpáče a blížili se k sarkofágu.
"Můj pane..." začal čaroděj v kápi. Jitan ho neposlouchal. Ukázal přímo na střed pavouka. "Tady! Udeřte tady!"
Všichni tři se jako jeden opřeli do práce a bili silou znásobenou zkušenostmi. Jednou, dvakrát, třikrát se každý nástroj zakousl do víka sarkofágu a pokaždé téměř na milimetr přesně zasáhl střed symbolu.
Ale ani jedna z ran nezanechala na povrchu sebemenší škrábanec.
Hlava jednoho krumpáče se s prasknutím ulomila a odlétla na druhou stranu síně, kde narazila do zdi. V ten okamžik Aldric rozkázal mužům, aby přestali.
"Čaroději?"
"Znám způsob, ano."
Rozzuřený lord Jitan se na průvodce obořil: "A proč jste nás nechal plýtvat časem?"
Než aby se čaroděj snažil vysvětlit, že se to pokoušel šlechtici říct, raději navrhl: "Tihle tři by byli užitečnější, kdyby zapálili louče. Na chvíli budeme potřebovat jiné světlo."
Aldric mávnutím ruky poslal sluhy vykonat čarodějovo přání. Během několika sekund drželi dva z nich hořící louče.
V ten okamžik cizinec schoval předmět, kterým prve hrobku osvětloval. Stáhl si kápi z čela a spokojeně si sarkofág prohlížel.
"Já čekám!" vyštěkl Aldric.
"Pro rovnováhu je nezbytná trpělivost." Zvedl ruku. V dlani se mu zablýskl malý černý krystal. "Stejně jako oběti."
Z krystalu náhle vyrostly drobné nožky... osm. K úžasu všech kromě svého pána krystal seskočil z dlaně a přistál přímo na symbolu na sarkofágu.
Tam, kde se krumpáče nedostaly ani na milimetr, zarylo se všech osm končetin úplně snadno do osmi míst po obvodu rudého obrazce.
Ozvalo se krátké zasyčení... a oválný poklop sklouzl na zem.
Lord Aldric Jitan se neptal, kde jeho společník tenhle morbidní klíč sehnal. Hlavně že cesta byla volná. Sklonil se nad sarkofág a zkoumal jeho obsah.
Uvnitř ležela vysoká postava v rouchu. Bylo na ní něco špatného.
"Zvedněte ty louče!" rozkázal Aldric.
Obyvatel hrobky se nyní ukázal přímo ve světle ohně. Přestože Aldric čekal, že to nebude jeden z lordů Rakkisů, identita mumifikované postavy ho vyděsila.
"Je to jeden z nich! Vizjerei!"
Vizjereiové byli čarodějové, jejichž původ sahal daleko na východ, ovšem svou podstatou byli daleko více světoběžníci než Aldrikův společník. Měli velké ambice i touhy a lord Jitan si už jejich nechutné služby několikrát koupil. Ne úplně všichni měli pochybnou pověst, ale pro Aldrika byl rozdíl mezi dobrým a zlým Vizjereiem neznatelný.
Proč však plýtvali námahou na pohřeb jednoho z vlastních právě na takovém místě? Proč se vlastně vydali až sem?
Kosti prastarého čaroděje byly stále ještě skryty pod seschlou kůží a na hlavě zůstávaly prameny dlouhých šedivých vlasů a vousů. Celé tělo bylo zabaleno do známého oranžově zbarveného roucha s vycpávkami na ramenou zvaného turinash - styl, který se během staletí prakticky nezměnil. Roucho bylo pošito zlatými runami zřejmě navrženými tak, aby znásobovaly moc člověka, který ho nosil, a chránily ho. Známkou zašlé slávy a bohatství pak byl zlatý kyrys a opasek, ale podobné věci šlechtice nezajímaly. Po levé straně mumie ležela jedna z holí s vyřezávanými runami, které členové řádu Vizjerei nosili.
V seschlých kostnatých rukách založených na břiše pak spočíval předmět, pro nějž se lord Jitan vypravil až sem.
Nebyl tak velký jako v jeho snech, ale nebyl o nic méně úchvatný. Velký jako jablko, snad o něco více, ale byl to on. Připomínal perlu zářící měsíčním světlem - dokonalý úplněk - proti které nyní samotný sarkofág vypadal hrubě a zašle. Za něco takového by se dalo koupit město - ne, celý Westmarch.
Kdyby v artefaktu nebylo ukryto mnohem víc, snad by to i Aldric udělal, neboť jinak by mu byl k ničemu. Ani vyzáblé Vizjereiovy prsty však nedokázaly skrýt osm ebenových žilek dokonale obklopujících perlu. Podle nich dostal artefakt jméno, kvůli nim ho Aldric hledal.
Podle nich se jmenoval Pavoučí měsíc.
Lord Jitan už pro něj chtěl sáhnout, ale tajemný společník mu zastavil ruku.
"Brát si něco od mrtvého vás není hodno, můj pane," nadhodil k Aldrikovi a hluboký tón jeho hlasu naznačoval, že jde o cosi víc než o postavení.
Aldric zvedl obočí a luskl prsty na nejbližšího sluhu. "Rolfe! Podej mi to."
Rolf se ušklíbl a sklonil hlavu. Louči podal jednomu ze dvou zbývajících kolegů a přistoupil k sarkofágu. Zavrčel a natáhl svalnaté ruce, aby zvedl pánův poklad.
Jeho prsty zavadily o prsty mrtvého čaroděje.
Rolf zakvílel. Z Vizjereiova těla vyšla ohnivá záře, na chvíli se rozšířila až na sluhovo tělo a pak se vrátila.
Celá přeměna proběhla během okamžiku. Z Rolfa byla vysáta životní síla stejně snadno, jako kdyby Jitan mačkal šťávu z pomeranče. Sluhova kůže se svraštěla a oči mu zapadly do důlků. Jeho mohutné tělo se scvrklo v pouhou seschlou kostru. Až do samého konce se pokoušel vytrhnout, ale nedokázal to.
A když se jeho hrůzně vysušené tělo zhroutilo na zem, mumifikovaný Vizjerei se posadil.
Jeho kůže byla stále suchá a popraskaná, ale nyní pod ní byla vrstva svalů. Přízračná tvář se pohnula, ukázala zažloutlé zuby a pod otevřenými víčky se objevily oční důlky plné jedovatě žlutého hnisu.
Z prázdného hrdla se ozval hrdelní skřek a ve stejném okamžiku ucítil Aldric, jak se kolem dávají do pohybu magické síly.
Od šlechticova čaroděje vylétlo cosi obklopené bledou září. Aldric čekal, že to zasáhne ghoula do místa, kde kdysi míval srdce, ale místo toho se to na poslední chvíli stočilo nahoru a zabořilo do čela polorozpadlého těla.
Ghoul ostře syknul... a zhroutil se zpátky do sarkofágu. Zároveň se jeho tělo rozpadlo na popel.
Šedovlasý muž vedle Aldrika klidně a tiše přistoupil k ostatkům a z popela vytáhl to, co prve po ghoulovi hodil. Byla to dýka, avšak lord Jitan věděl, že není z kovu. Byla bílá, ale bílá jako slonovina... nebo kost. I přes světlo blízkých loučí bylo zřejmé, že bledě září.
"Cesta k předmětu vaší touhy je nyní volná, můj pane," poznamenal její majitel.
Aldric Jitan nehodlal déle čekat a odvážil se vzít Pavoučí měsíc z toho, co zbylo z Vizjereiových prstů. Nezmocnilo se ho žádné strašlivé kouzlo, nevrhl se na něj žádný ghoul, který by chtěl jeho duši.
Byl jeho. Konečně byl jeho.
"První krok," poznamenal šedovlasý průvodce. "Nyní se musíme připravit na zbytek. Pamatujete si to, že, můj pane?"
"Pamatuji si všechno velmi dobře, Karybde," zabručel Aldric a poprvé během několika dní oslovil čaroděje jménem. Hladil artefakt, jako by to byla milenka, běhal po něm prsty stejně jako prve po sarkofágu a vnímal linky, podle nichž dostal jméno.
Karybdus si začal svlékat cestovní plášť. Stejně klidným a učeným tónem jako vždy řekl: "Pak musíme začít. Nemáme moc času."
Když plášť sklouzl na zem, objevilo se čarodějovo skutečné oblečení. Bylo zcela černé až na podivné tři pásky na hrudi a jeden u pasu. Jedno rameno kryl vystouplý chránič... který se při bližším pohledu ukázal být lebkou rohatého tvora s ostrými tesáky, jaký nikdy po tomto světě nemohl chodit. Lebka i pásky měly stejnou barvu: barvu vybělené kosti.
Většina z toho, co měl šedooký čaroděj na sobě, připomínalo krunýř ještěra, i s výrůstky a šupinami. Přesto, když se Karybdus pohyboval, vlnily se jeho šaty jako hedvábí a nevydávaly sebemenší zvuk. Kožené boty měl až nad kolena, kde se dokonale spojovaly se zbytkem oděvu.
Za pasem měl dýku, kterou tak pohotově zabil nemrtvého Vizjereie. Stále ještě zářila, pulzovala, jako by žila vlastním životem. Také její čepel měla tvar plaza, několikrát zatočeného, než končila jako jehla ostrým hrotem.
Do rukojeti byl vyřezán takřka neviditelný symbol s naprostou jistotou odhalující Karybdovu skutečnou identitu. Byla to malá ikona znázorňující ještěrovitého tvora, nad nímž visely váhy. Třebaže by někteří v tvorovi okamžitě poznali draka, jen výjimečně by kdokoli, snad možná jen cizinec, věděl, proč má nad sebou váhy.
Drak se jmenoval Trag´Oul: Ten, který drží rovnováhu. Trag´Oul měl stejně blízko k tomu být bohem jako Karybdus nebo kdokoli z jeho druhu.
Trag´Oul, který bděl nad stoupenci Rathmy.
Nad nekromancery.

  • přeložil: Jan Netolička
 





CRUGEO © 2007