Většinu severní části hor halily husté šedé mraky. Mrazivý vítr se zabodával do těl všech členů družiny vyjma vyzáblé postavy v tenkém černém cestovním plášti, která ji vedla. V téhle výšce už bylo možno najít i zbytky sněhu, a obzvláště námrazy. Mráz tu již ovládl vše a dodával borovicovému lesu, kterým se prodírali, mrtvolně bledou zář.
Lord Aldric Jitan kráčející dva kroky za vůdcem si
přitáhl huňatý kožešinový kabát ke krku. Zpod kapuce
hnědobílého kožichu a hřívy rudých vlasů vykukovaly
šlechticovy šikmé oči - jedno tmavě hnědé, druhé ledově
modré - a zkoumavě kmitaly hned tu, hned zase tam.
Vystouplé čelisti měl sevřené netrpělivostí.
"Jak daleko ještě, čaroději?" zabručel a jeho slova
doprovázely husté bílé obláčky páry.
"Vůbec ne daleko, můj pane," odvětila klidně černě
oděná postava. Na rozdíl od šlechtice a pěti urostlých po
zuby ozbrojených mužů kráčel po nerovné stezce, jako by byl
na příjemné odpolední procházce. Jeho hlas byl překvapivě
hluboký na někoho takto hubeného, dokonce hlubší než
Jitanův. Obrátil se na aristokrata - muže s postavou
srovnatelnou s muži, kteří mu sloužili - a odhalil tak
šedé vlasy a kousek ostře řezané tváře s očima tak
šikmýma, že Aldrikovy proti nim byly úplně kulaté. Jeho
pleť měla tmavší, poněkud nažloutlý nádech, téměř jako by
trpěl žloutenkou. "Vlastně si troufám tvrdit, že brzy
spatříme první stopy."
"Nic necítím."
"Vaše schopnosti v tomhle oboru nejsou tak
věhlasné jako mé, můj pane, ale to se brzy změní, že?"
Aldric zavrčel: "Kvůli tomu to všechno děláme, nebo
ne, čaroději?"
Muž v čele se znovu otočil dopředu a ukázal
šlechtici zadní část kapuce. "Ano, můj pane."
Znovu se rozhostilo ticho. Pět sluhů za Aldrikem
bojovalo s tíhou nákladu. Mimo zásob jídla a dek nesli
i krumpáče, ohromná kladiva a lopaty. Každý muž měl
rovněž za pasem meč. Jakkoli se tenhle les mohl zdát
opuštěný, skrýval mnohá nebezpečí, obzvláště od wendigů.
Tihle obrovští zvířecí lidé byli celkem vzácní - a lovit se
je vypravil skutečně jen hlupák - ale když už jste na ně
narazili, museli jste je zabít rychle. Wendigové se živili
masem, a to i lidským. Legendy říkaly, že nebyli vždy
tak obludní, ale nikdo v Západních královstvích na
legendy moc nedal. Důležitá byla krví zbrocená fakta.
Jediný dobrý wendigo byl mrtvý wendigo.
Koneckonců, jak by mohl potvrdit i lord Aldric
Jitan, z kožešin mrtvých se alespoň daly šít krásné
teplé kabáty jako ten, co měl na sobě.
Uběhlo několik dalších minut a šlechtic stále nic
necítil. Prozkoumal i oblast dál před sebou, avšak
zaznamenal jen všudypřítomnou prázdnotu hornaté země. Tahle
oblast byla pustá i přesto, že ležela
v jihozápadním Westmarchi. Nebylo to tu jako
v nížinách, kterým mohl úrodnou půdu a mírné srážky
celý zbytek světa jen závidět. I hustý les, kterým se
nyní prodírali, byl nehybný, spíše jako duch než živá věc.
Lord Jitan zavrčel. A tohle mělo kdysi být srdce
starobylého Westmarche? To tady se kdysi rozkládala
rozlehlá panství Synů Rakkise, ze kterých vládli prvním
vzkvétajícím královstvím v zemi? Polorozpadlé
pergameny a popraskané kamenné tabulky, kterými se Aldric
měsíce probíral, mluvily o daleko teplejší a
vznešenější zemi, o statcích velikosti města, kterým
vládlo pět rodových linií, potomků legendárního pána
paladinů.
O původu krále Rakkise, zakladatele a prvního
vládce Westmarche, dnes něco vědělo jen velmi málo lidí a
většina z nich, včetně Aldrika, chápala jen to, že
přišel odněkud z východu, snad ze země za
kehjistanskými džunglemi. Jako člověk, který se považoval
za jednoho z lordových potomků, viděl Aldric důkaz
takového tvrzení ve svých šikmých očích.
Co se stalo s poslední z Rakkisových linií,
bylo předmětem dohadů, přestože ty nebyly příliš časté,
neboť dnes již bylo královo dědictví téměř zapomenuto. Lord
Jitan z toho mála, co bylo možno dohledat, dal
dohromady, že někde daleko v minulosti propukl mezi
jednotlivými frakcemi boj o vlastnictví nějakého
mocného artefaktu. Ve skutečnosti k němu všichni
cítili něco víc než jen úctu, a to v Aldrikovi
probudilo touhu vydat se ho hledat. Než však narazil na
cizince, který nyní vedl jejich družinu, nacházel šlechtic
jen samé slepé uličky.
A slepé uličky Aldric nepotřeboval. Jeho sny byly
každou noc horší. Mučily ho a sváděly zároveň. Ukazovaly
nepřátele hledající jeho slabiny, přízračné postavy, jež
Aldrikovi připadaly naprosto skutečné, přestože neměly
tváře ani konkrétní hlasy. Každou noc byli fantómové blíž
k tomu, aby se ho zmocnili, a společně s tím
každou noc rostl jeho strach. Často se budil zalitý potem a
jistý si tím, že jeho řev musel být slyšet po celém panství.
Tyhle sny ho však zároveň přivedly na první stopu, na
tu, která vedla k historii lorda Rakkise a nakonec až
k tomuto výstupu do mrazivých hor. Pokaždé, když se
Aldrika málem zmocnili strašliví nepřátelé bez tváří, něco
ho zachránilo. Nejprve to byl jen neurčitý předmět, který
se mu magicky zhmotnil v dlaních. V dalších snech
však již měl konkrétnější podobu a pomalu se z něj
stávala koule, ohromná perla s podivnými, a přesto
povědomými rytinami. Zároveň se objevil náznak spojení
s Rakkisem - staré plesnivé prapory s netknutým
symbolem rodu, temné katakomby s vrčícím vlkem
vytesaným do skály a další.
Většina lidí by si jednoduše myslela, že je posedlo
šílenství, ale tihle lidé nebyli lordem Aldrikem Jitanem.
Ještě než odhalil, že v něm koluje krev Synů Rakkise,
věděl Aldric, že je jedním z vyvolených. Koneckonců,
měl nadání i pro magii. Jeho schopnosti nebyly nijak
ohromující, ale ve snu, když se dotkl gigantické perly,
mnohonásobně vzrostly. To byl ve skutečnosti jediný důvod,
proč jeho snové já nakonec vždy přežilo.
A jestli má lord Jitan přežít i ve světě
bdících, dávalo smysl, aby našel, k čemu jeho
podvědomí neustále směřovalo. Copak všechny sny a výzkum
neměly mít vrchol v nalezení toho, čemu ten ďábel
z východu říkal...
"Pavoučí měsíc..."
Aldric stál, jako by náhle zmrzl stejně jako okolní
stromy. Dychtivě se zahleděl před sebe, ale viděl stále jen
černou tmu.
"Čaroději!" vyštěkl šlechtic. "Proč jste to
u lordů říkal? Nic tu není!"
Jeho průvodce se ani neotočil. "Vaše smysly nejsou
dostatečně citlivé, můj pane. Nevidíte, co je zde možno
vidět, ale přísahám vám, že je to přímo před námi." Natáhl
hubenou zažloutlou ruku za sebe a pokynul Aldrikovi, aby
přišel blíž. "Postavte se sem a já vám ukážu chuť toho,
čemu toužíte vládnout."
Lorda Jitana nemusel pobízet. Poháněn vlastními démony
si prodral cestu nahoru k místu, kde na něj hubený muž
čekal. Pět sluhů nesoucích daleko těžší náklad se ze všech
sil drápalo za pánem.
"Kde? Kde to je, sakra?" Před sebou viděl jen hromady
kamene a ledu a nekonečný les.
Zažloutlá průvodcova ruka se náhle vymrštila, uchopila
ho a stiskla takovou silou, že Aldric zasténal.
"Podívejte..."
A šlechtic poslechl.
Všechno bylo jako dřív, a přesto nyní Aldric viděl
detaily, kterých si při prvním letmém pohledu nevšiml.
Hromady kamene a ledu měly tvar, když jste se podívali
bedlivěji. Tvar, jaký nebylo v silách přírody
vytvořit.
Lord Jitan hleděl na úbočí hory a dokonale chápal, co
tyhle detaily znamenají.
"Už to cítíte?" zeptal se ho společník, když mu pustil
ruku.
Aldric přikývl. Jak by to mohl nevidět? A vůbec,
jak to mohl před chvílí necítit?
Pevnost posledního ze Synů Rakkise... Před ním leželo
to, co by pro neznalého vypadalo jen jako velká oválná
rokle mezi dvěma vrcholy. Jistě, oba vrcholy byly až příliš
stejné a pro Aldrikovy probuzené smysly už to byly zdi
s vchodem do daleko větší stavby, která se tyčila
několik pater nad nimi. Rakkisové si postavili sídlo přímo
ve skále. Tam, kde bylo třeba, je vytesali přímo do hory,
jinde naopak cosi dostavěli. Aldric nyní konečně viděl
město, které postavili, a zašlou slávu a luxus každého
patra. Viděl malé terasovitě stavěné vily, upravené
chodníky, vše zahalené ve staletích mrazu. Nejvýše se
tyčila věž, z níž sám vládce shlížel na království.
Aldric přimhouřil oči a všiml si, že co se prve zdálo být
skalním výstupkem, byla ve skutečnosti natažená paže
obrovské sochy, která mohla docela dobře ztělesňovat
samotného Rakkise.
Šlechtic se zazubil a opájel se pravdou. Pohřbena pod
sněhem, ledem a kamením byla stavba, která překonávala vše,
co zatím viděl nebo o čem slyšel, obzvláště ve
Westmarchi.
Ozbrojení muži za ním si mezi sebou cosi vzrušeně
mumlali. Bezpochyby mysleli na poklad. Aldric si jich
nevšímal. Už věděl, že všechno, co pro ně mělo nějakou
hodnotu, zmizelo brzy po pádu lordů. Ti ubožáci se budou
muset spokojit s tím, co jim tak šlechetně zaplatil.
Ovšem poklad, který čekal na něj...
Oči mu přitáhla proláklina u paty ruin. Lord
Jitan k ní zamířil a zastavil se u vrstvy země a
ledu, o níž byl přesvědčen, že je tím posledním, co ho
dělí od cíle. Obrátil se zpět ke sluhům a vyštěkl: "Tak co
je? Shoďte to a pojďte kopat!"
Okamžitě se pustili do práce, neboť se oprávněně báli
lordova hněvu. Zatímco se jinak tichým místem rozléhalo
řinčení krumpáčů a lopat, Aldric se nedokázal ubránit
myšlenkám na to, zda rámus nějak nemůže probudit prastaré
vládce. Zvláštní bylo, že ho ta představa spíše
fascinovala, než že by měl strach. Vědělo se o nich
tak málo a Aldric, jako zřejmě jeden z jejich
následníků, cítil, že jejich historie je i jeho. Kdyby
se dějiny odvíjely jinak, třeba by v té vysoké věži
nyní seděl on jako pán celého Westmarche a všeho pod ním.
Pán všeho...
Aristokrata napadlo, že to třeba mohli být oni, kdo
k němu promluvil z nekonečné propasti smrti, aby
mu dal klíč k budoucnosti. S ním by smetl všechny
nepřátele, známé i neznámé. A pak...
Podsaditý sluha s plavými vlasy a krumpáčem
v rukou náhle zařval. On i jeho nástroj propadli
prasklinou, která se zničehonic objevila ve vrstvě ledu a
kamení, a okamžitě je hladově pohltila temnota. Ostatní
dělníci raději uskočili, než aby se ho marně pokoušeli
zachraňovat.
Lord Jitan se dostal k díře právě včas, aby
zaslechl smrtelný náraz. Nešťastník ho však nezajímal,
místo toho dychtivě zkoumal tmu.
"Světlo! Potřebuju světlo!" rozkázal. Téměř okamžitě
se vedle něj objevila bledá záře barvy vybělené kosti.
Vycházela z předmětu, který držel v ruce muž
v kápi. Široké rukávy jeho pláště jej skrývaly před
Aldrikovýma očima, ale šlechtice nyní zajímalo jen to, že
má způsob, jak prozkoumat, co leží na dně díry.
Dvě patra popraskaných schodů točících se doprava.
Polámané tělo ubohého dělníka leželo vedle posledního
schodu a na samé hranici světla pak jeho krumpáč.
"Sestoupíme, můj pane?" zeptal se čaroděj stále celý
skrytý v rozměrném plášti.
Lord Jitan odpověděl tak, že se ihned vydal po
schodech dolů. Muž vedle něj se zasmál a následoval ho.
Družina sestupovala níž a podivné světlo, které
Aldrikův průvodce vytvořil, vrhalo v kamenné síni
děsivé stíny. Ze stěn jako by se na ně vrhala krvelačná
vlčí stvoření... ve skutečnosti jen kamenné chrliče různě
ztvárňující vlčí motiv prastarých pánů. Hlava každého
z nich byla nejméně třikrát tak velká jako lidská a
ohromné tlamy plné zubů byly otevřené, jako by byly
připraveny zardousit každého, kdo by se odvážil přiblížit.
Za každou hladce opracovanou hlavou se rýsovala mohutná
hruď a pod ní trčely ze stěny vražedné spáry.
Vše bylo tak pozoruhodně detailní, že lord Jitan
dokonce rozeznával chlupy na hlavách. Náhle ho přepadlo
nutkání jedné se dotknout, zkusit, jaká je na omak, když
však udělal krok k té právě nejbližší, naplnil ho
varovný pocit. Šlechtic se zamračil a ihned zase ustoupil.
Jeho druh v kápi šel dál a nyní osvětloval další
část dlouhé síně. Aldrikovu pozornost okamžitě upoutalo
rychlé hlasité nadechnutí, první zjevné vyvedení
z míry, kterého si u čaroděje všiml.
"Co se..." Dál se nedostal, protože slov již nebylo
třeba.
Sarkofág.
Byl vysoký a oválný. Nejméně stejně vysoký jako
dospělý muž a třikrát tak dlouhý. Vyroben z materiálu,
který Aldric nepoznával. Nebyl to kámen, neboť žádný
z těch, které kdy viděl, ani ten nejbělejší mramor, se
nedal srovnat s tímhle hladce vyleštěným zářivým
předmětem. Ve skutečnosti, když oba přistoupili blíž, zdálo
se, že se v mdlém světle mihotá, téměř jako by byl
živý.
Perla. Tohle to Aldrikovi připomínalo. Perla hrající
všemi barvami. Bylo to, jako by věc před ním byla vytvořena
z jediné gigantické perly.
Kamkoli se podíval, neviděl žádnou známku opracování.
Avšak jedna věc byla ještě podivnější. Aldric Jitan začal
zkoumat rytiny, zvláštní ornamenty. Čím déle na ně hleděl,
tím více jako by samy o sobě zářily.
"Tohle nepatří Synům Rakkise... nemělo by to tu být!"
Druhý muž zavrtěl hlavou. "Ne, můj pane, tohle nepatří
vlčím pánům. A čekal jste, že bude? Tohle je
vizjereiská práce... a ano, má to tu být."
Šlechtic čekal, že se mu dostane dalšího vysvětlení,
ale žádné nepřišlo. Aldric se již nedokázal ovládnout a
začal sarkofág zkoumat detailněji. Přitom si všiml ještě
jednoho ornamentu, poněkud výše, na samé hranici čarodějova
světla.
"Čaroději..."
Jeho průvodce se pohnul a světlo se nyní přesunulo nad
symbol, který si chtěl Aldric prohlédnout.
Jeden ze sluhů při pohledu na něj zalapal po dechu a
překvapením začal couvat. Zastavil se přímo před jednou
z velkých vlčích hlav.
Hlava se s ohlušujícím řevem vymrštila a tlama
široce rozevřela. Obrovské čelisti pohltily hlavu
šokovaného muže a pevně stiskly.
Na doraz.
Bezhlavé tělo se zhroutilo na podlahu. Kamenný vlk se
okamžitě stáhl do původní polohy... a znehybněl. Jeho čelisti
zůstávaly sklapnuté, ale zem pod nimi skrápěly kapky krve.
Zbylí tři sluhové začali couvat po schodech nahoru,
ale ohnivý pohled lorda Jitana je zastavil a přiměl se
vrátit. Spokojen s tím, jakou má nad nimi moc, obrátil
pohled zpět k symbolu vyrytému do horní části úžasného
sarkofágu. Navzdory silám, které v něm cítil, Aldric
neváhal a přejel prstem po zářivě rudém okraji obrazce,
který tolik vyděsil jeho sluhy.
Ohromný kruh... a v něm stylizovaný obraz děsivého
osminohého tvora. Pavouka.
"Znak Pavoučího měsíce," zašeptal šlechtic.
"Copak jsem vám ho neslíbil?" zeptal se čaroděj.
Lord Jitan začal hledat způsob, jak sarkofág otevřít,
ale jeho dychtivé prsty nedokázaly najít žádný zlom ani
rukojeť. "Jsme tu včas?"
"Ano."
Čím déle byla jeho snaha zbytečná, tím usilovněji
Aldric hledal. Začal do víka sarkofágu bušit pěstmi a mířil
přímo na symbol.
Nakonec se zklamaně otočil ke sluhům. "Rozbijte to!
Dělejte!"
Sluhové značně neochotně zvedli krumpáče a blížili se
k sarkofágu.
"Můj pane..." začal čaroděj v kápi. Jitan ho
neposlouchal. Ukázal přímo na střed pavouka. "Tady! Udeřte
tady!"
Všichni tři se jako jeden opřeli do práce a bili silou
znásobenou zkušenostmi. Jednou, dvakrát, třikrát se každý
nástroj zakousl do víka sarkofágu a pokaždé téměř na
milimetr přesně zasáhl střed symbolu.
Ale ani jedna z ran nezanechala na povrchu
sebemenší škrábanec.
Hlava jednoho krumpáče se s prasknutím ulomila a
odlétla na druhou stranu síně, kde narazila do zdi.
V ten okamžik Aldric rozkázal mužům, aby přestali.
"Čaroději?"
"Znám způsob, ano."
Rozzuřený lord Jitan se na průvodce obořil:
"A proč jste nás nechal plýtvat časem?"
Než aby se čaroděj snažil vysvětlit, že se to pokoušel
šlechtici říct, raději navrhl: "Tihle tři by byli
užitečnější, kdyby zapálili louče. Na chvíli budeme
potřebovat jiné světlo."
Aldric mávnutím ruky poslal sluhy vykonat čarodějovo
přání. Během několika sekund drželi dva z nich hořící
louče.
V ten okamžik cizinec schoval předmět, kterým
prve hrobku osvětloval. Stáhl si kápi z čela a
spokojeně si sarkofág prohlížel.
"Já čekám!" vyštěkl Aldric.
"Pro rovnováhu je nezbytná trpělivost." Zvedl ruku.
V dlani se mu zablýskl malý černý krystal. "Stejně
jako oběti."
Z krystalu náhle vyrostly drobné nožky... osm.
K úžasu všech kromě svého pána krystal seskočil
z dlaně a přistál přímo na symbolu na sarkofágu.
Tam, kde se krumpáče nedostaly ani na milimetr, zarylo
se všech osm končetin úplně snadno do osmi míst po obvodu
rudého obrazce.
Ozvalo se krátké zasyčení... a oválný poklop sklouzl na
zem.
Lord Aldric Jitan se neptal, kde jeho společník tenhle
morbidní klíč sehnal. Hlavně že cesta byla volná. Sklonil se
nad sarkofág a zkoumal jeho obsah.
Uvnitř ležela vysoká postava v rouchu. Bylo na ní
něco špatného.
"Zvedněte ty louče!" rozkázal Aldric.
Obyvatel hrobky se nyní ukázal přímo ve světle ohně.
Přestože Aldric čekal, že to nebude jeden z lordů
Rakkisů, identita mumifikované postavy ho vyděsila.
"Je to jeden z nich! Vizjerei!"
Vizjereiové byli čarodějové, jejichž původ sahal
daleko na východ, ovšem svou podstatou byli daleko více
světoběžníci než Aldrikův společník. Měli velké ambice
i touhy a lord Jitan si už jejich nechutné služby
několikrát koupil. Ne úplně všichni měli pochybnou pověst,
ale pro Aldrika byl rozdíl mezi dobrým a zlým Vizjereiem
neznatelný.
Proč však plýtvali námahou na pohřeb jednoho
z vlastních právě na takovém místě? Proč se vlastně
vydali až sem?
Kosti prastarého čaroděje byly stále ještě skryty pod
seschlou kůží a na hlavě zůstávaly prameny dlouhých
šedivých vlasů a vousů. Celé tělo bylo zabaleno do známého
oranžově zbarveného roucha s vycpávkami na ramenou
zvaného turinash - styl, který se během staletí prakticky
nezměnil. Roucho bylo pošito zlatými runami zřejmě
navrženými tak, aby znásobovaly moc člověka, který ho
nosil, a chránily ho. Známkou zašlé slávy a bohatství pak
byl zlatý kyrys a opasek, ale podobné věci šlechtice
nezajímaly. Po levé straně mumie ležela jedna z holí
s vyřezávanými runami, které členové řádu Vizjerei
nosili.
V seschlých kostnatých rukách založených na břiše
pak spočíval předmět, pro nějž se lord Jitan vypravil až
sem.
Nebyl tak velký jako v jeho snech, ale nebyl
o nic méně úchvatný. Velký jako jablko, snad
o něco více, ale byl to on. Připomínal perlu zářící
měsíčním světlem - dokonalý úplněk - proti které nyní
samotný sarkofág vypadal hrubě a zašle. Za něco takového by
se dalo koupit město - ne, celý Westmarch.
Kdyby v artefaktu nebylo ukryto mnohem víc, snad
by to i Aldric udělal, neboť jinak by mu byl
k ničemu. Ani vyzáblé Vizjereiovy prsty však
nedokázaly skrýt osm ebenových žilek dokonale obklopujících
perlu. Podle nich dostal artefakt jméno, kvůli nim ho Aldric
hledal.
Podle nich se jmenoval Pavoučí měsíc.
Lord Jitan už pro něj chtěl sáhnout, ale tajemný
společník mu zastavil ruku.
"Brát si něco od mrtvého vás není hodno, můj pane,"
nadhodil k Aldrikovi a hluboký tón jeho hlasu
naznačoval, že jde o cosi víc než o postavení.
Aldric zvedl obočí a luskl prsty na nejbližšího sluhu.
"Rolfe! Podej mi to."
Rolf se ušklíbl a sklonil hlavu. Louči podal jednomu
ze dvou zbývajících kolegů a přistoupil k sarkofágu.
Zavrčel a natáhl svalnaté ruce, aby zvedl pánův poklad.
Jeho prsty zavadily o prsty mrtvého čaroděje.
Rolf zakvílel. Z Vizjereiova těla vyšla ohnivá
záře, na chvíli se rozšířila až na sluhovo tělo a pak se
vrátila.
Celá přeměna proběhla během okamžiku. Z Rolfa
byla vysáta životní síla stejně snadno, jako kdyby Jitan
mačkal šťávu z pomeranče. Sluhova kůže se svraštěla a
oči mu zapadly do důlků. Jeho mohutné tělo se scvrklo
v pouhou seschlou kostru. Až do samého konce se
pokoušel vytrhnout, ale nedokázal to.
A když se jeho hrůzně vysušené tělo zhroutilo na
zem, mumifikovaný Vizjerei se posadil.
Jeho kůže byla stále suchá a popraskaná, ale nyní pod
ní byla vrstva svalů. Přízračná tvář se pohnula, ukázala
zažloutlé zuby a pod otevřenými víčky se objevily oční
důlky plné jedovatě žlutého hnisu.
Z prázdného hrdla se ozval hrdelní skřek a ve
stejném okamžiku ucítil Aldric, jak se kolem dávají do
pohybu magické síly.
Od šlechticova čaroděje vylétlo cosi obklopené bledou
září. Aldric čekal, že to zasáhne ghoula do místa, kde
kdysi míval srdce, ale místo toho se to na poslední chvíli
stočilo nahoru a zabořilo do čela polorozpadlého těla.
Ghoul ostře syknul... a zhroutil se zpátky do sarkofágu.
Zároveň se jeho tělo rozpadlo na popel.
Šedovlasý muž vedle Aldrika klidně a tiše přistoupil
k ostatkům a z popela vytáhl to, co prve po
ghoulovi hodil. Byla to dýka, avšak lord Jitan věděl, že
není z kovu. Byla bílá, ale bílá jako slonovina... nebo
kost. I přes světlo blízkých loučí bylo zřejmé, že
bledě září.
"Cesta k předmětu vaší touhy je nyní volná, můj
pane," poznamenal její majitel.
Aldric Jitan nehodlal déle čekat a odvážil se vzít
Pavoučí měsíc z toho, co zbylo z Vizjereiových
prstů. Nezmocnilo se ho žádné strašlivé kouzlo, nevrhl se
na něj žádný ghoul, který by chtěl jeho duši.
Byl jeho. Konečně byl jeho.
"První krok," poznamenal šedovlasý průvodce. "Nyní se
musíme připravit na zbytek. Pamatujete si to, že, můj
pane?"
"Pamatuji si všechno velmi dobře, Karybde," zabručel
Aldric a poprvé během několika dní oslovil čaroděje jménem.
Hladil artefakt, jako by to byla milenka, běhal po něm prsty
stejně jako prve po sarkofágu a vnímal linky, podle nichž
dostal jméno.
Karybdus si začal svlékat cestovní plášť. Stejně
klidným a učeným tónem jako vždy řekl: "Pak musíme začít.
Nemáme moc času."
Když plášť sklouzl na zem, objevilo se čarodějovo
skutečné oblečení. Bylo zcela černé až na podivné tři pásky
na hrudi a jeden u pasu. Jedno rameno kryl vystouplý
chránič... který se při bližším pohledu ukázal být lebkou
rohatého tvora s ostrými tesáky, jaký nikdy po tomto
světě nemohl chodit. Lebka i pásky měly stejnou barvu:
barvu vybělené kosti.
Většina z toho, co měl šedooký čaroděj na sobě,
připomínalo krunýř ještěra, i s výrůstky a šupinami.
Přesto, když se Karybdus pohyboval, vlnily se jeho šaty
jako hedvábí a nevydávaly sebemenší zvuk. Kožené boty měl
až nad kolena, kde se dokonale spojovaly se zbytkem oděvu.
Za pasem měl dýku, kterou tak pohotově zabil nemrtvého
Vizjereie. Stále ještě zářila, pulzovala, jako by žila
vlastním životem. Také její čepel měla tvar plaza,
několikrát zatočeného, než končila jako jehla ostrým
hrotem.
Do rukojeti byl vyřezán takřka neviditelný symbol
s naprostou jistotou odhalující Karybdovu skutečnou
identitu. Byla to malá ikona znázorňující ještěrovitého
tvora, nad nímž visely váhy. Třebaže by někteří
v tvorovi okamžitě poznali draka, jen výjimečně by
kdokoli, snad možná jen cizinec, věděl, proč má nad sebou
váhy.
Drak se jmenoval Trag´Oul: Ten, který drží rovnováhu.
Trag´Oul měl stejně blízko k tomu být bohem jako
Karybdus nebo kdokoli z jeho druhu.
Trag´Oul, který bděl nad stoupenci Rathmy.
Nad nekromancery.
CRUGEO © 2007