I.
R'Dane zachytil nohou o vyčnívající kořen mohutného dubu, zakopl a spadl přímo na ústa. Ne že by byl nemotorný; bylo prostě nemožné myslet na cestu, když měl člověk v patách běžce.
Už je slyšel. Ne zvuky velkých tlap s drápy, které s každým krokem hrábly do hlíny, ani cvakání zubatých čelistí, ale spíše netrpělivé vrčení, jejich hlad. Běžci byli pořád hladoví, stále prahli po krvi a násilí. Nebyly to snad konec konců pravé Ničitelovy děti?
R'Dane se posbíral ze země a znovu v duchu úpěnlivě volal ke svému pánovi, tomu skutečnému. Nemohl za to, že poslední výprava do Snových zemí skončila naprostým a čirým krachem - no, nemohl za to úplně. Vedl expediční vojsko, ale celý plán schválili jeho nadřízení.
„Hni sebou, hlupáku!“ řekl si v duchu. Teď nebyl čas uvažovat o minulých chybách. Teď byl čas utíkat a utíkat a doufat, že bývalý nepřítel možná - jen možná - bude jeho záchranou.
Bylo mu záhadou, proč doufá v jakýkoliv zásah vládců Sirvak Dragothu, ale v jeho zoufalé situaci byla jejich pomoc jediným možným řešením. Nikdo, kdo žije mimo Snové země, ho nepřijde zachránit. Na tomto kontinentu teď existovaly jen Snové země a říše, které sloužil dříve, ta říše, která teď žádala, aby zaplatil, sebrala mu hodnost, ponechala mu jen R' řadových vojáků a vypustila ho jako kořist pro běžce v závodě, který, pokud věděl, nikdy žádný člověk nevyhrál.
Když se rozbíhal, ještě o tom přemýšlel. Nejhorší na tom bylo, že dokonce ani nevěděl, jestli je blízko Brány. Utíkal směrem, kterým podle něj ležely Snové země, a doufal, že ho někdo zahlédne a uvědomí si, v jaké je situaci.
Běžci se přiblížili. Měl pocit, že cítí na krku jejich horký, smrdutý dech.
Pán Smečky a hrstka jeho pomocníků seděli a pozorovali osamocenou postavu, klopýtající zalesněným územím, které oddělovalo východní oblast Aramitské říše od okraje Snových zemí. Pána Smečky občas něco zaujalo a naklonil mohutné, ve zbroji oděné tělo dopředu, jako by na něco čekal. Všichni pomocníci, až na jednoho, následovali jeho příkladu v naději, že i oni uvidí, co jejich vládce tak zajímá. Jen jeden pobočník - jediný, který stál - vypadal, že ho události zobrazené v držitelově krystalu nijak zvlášť nezajímají.
Místnost byla tmavá, aby byla scéna v krystalu co nejlépe vidět, a lidé v komnatě vypadali v té tmě jako hrůzostrašné přízraky, protože celá jejich zbroj byla ebenově černá a ladila se stíny. Pán Smečky se fyzicky nijak nelišil od ostatních, kromě toho, že byl neuvěřitelně velký a měl na sobě dlouhý volný plášť z vlčí kůže. Žádné jiné symboly svého postavení nenosil. Zbroj byla hladká a poddajná - velmi dobře vyrobená - a pokrývala každičký čtvereční centimetr jeho těla. Celé roky ho neviděli bez ní, a kdyby se jich někdo zeptal, nejspíš by si nikdo nevybavil jeho tvář.
Znovu se předklonil. Nikdo z přítomných nedokázal přesně říct, co si Pán Smečky asi myslí, protože stejně jako ostatní nosil vlčí přilbu zakrývající tvář, symbol, jímž Aramité uctívali svého boha, Ničitele. Hladově vyhlížející podoba vlčí hlavy na přilbě znázorňovala jen představu o tom, jak bůh vypadá; jen Pán Smečky a jeden další člověk možná znali skutečnou tvář božstva. Většina ostatních ji ani netoužila znát. Úplně jim stačilo sloužit Pánu Smečky a o víc se nestarat. Nebylo divu. Jen málo jich mělo odvahu, natož sílu vyzvat ponurého diktátora. Stačilo srovnat fyzickou stránku; vůdcovy paže, dvakrát silnější než ruce kohokoliv jiného, odhalovaly sílu, která by dokázala roztrhnout muže ve dví, ať ve zbroji nebo bez ní.
Jedna postava v přilbě seděla stranou od ostatních, ruce nad krystalem a řídila scénu kolem. Muž neměl žádná označení, která by ho odlišovala od zbytku, ale přesto byl pro všechny v místnosti nezaměnitelný. Držitelé už byli takoví. Nemohli být nikým jiným.
„Jak daleko je od odhadovaných hranic Snových zemí, držiteli D'Raku?” zavrčel jeden z Vůdců.
Držitel D'Rak byl kromě Pána Smečky v místnosti jediný, kdo mohl v případě potřeby porušit tradici rady. Zatímco ostatní museli v průběhu těchto setkání nosit obřadní přilby, on směl mít otevřenější přilbu s vlčí hlavou nahoře a ne na obličejové masce. Vzadu z ní splývala kožešina. Mimo radu dostávaly tyto přilby přednost, protože v nich nebylo tak horko. Tentokrát si D'Rak, mírně obtloustlý Aramita s knírem a dlouhým srostlým obočím, vybral otevřenou přilbu, aby se mohl lépe soustředit na práci s krystalem.
„Možná už je za hranicemi; u Snových zemí se to nedá přesně říct.“ D'Rak nedokázal skrýt rozčilení v hlase. Pán Smečky ani jeho pobočník, který stál vedle něj, by se tak hloupě nezeptali. Ze všech lidí v místnosti jen oni chápali, jak je obtížné vytyčit hranice místa, které existovalo zároveň myšlenkově i geograficky. To býval R'Danův problém; choval se tak, jako by nepřátelé byli na nějakém přesném místě, jako bývali, řekněme, Menliaté. Menliaté byli přesností posedlí a nakonec je dokázalo vyléčit až dobytí. Vládcové Sirvak Dragothu naproti tomu ovládali území proměnlivé jako mlha.
„Podívejme se na běžce.“ Dlaň, která by dokázala obejmout obě D'Rakovy, se sevřela, což bylo jedinou známkou rostoucího zájmu Pána Smečky o štvanici. Na druhé straně hlas...
Při zvuku toho hlasu se nejeden člen rady nepokojně zavrtěl. Dokonce i držitel se zachvěl. V hlasu Pána Smečky bylo cosi, co zneklidňovalo i ty nejhrozivější Vůdce a Velitele. Zněla v něm ozvěna, jako by Pán ve skutečnosti seděl někde jinde. Jedinou výjimkou ze všeobecného nepokoje byl znovu pobočník, který stál u Pána, ale o tom se konec konců taky vyprávěly příběhy.
D'Rak přikývl, něco zašeptal a mávl rukou nad krystalem. Držitelé byli sladěni s příslušnými talismany a D'Rak, jako jeden z nejstarších, ovládal Oko Vlka, jeden z nejmocnějších předmětů, které nájezdníci měli. Oko Vlka mělo mnoho schopností a on právě teď využíval jednu z těch nejmenších.
Obraz se přesunul. Nejprve vypadala scéna jen jako tmavá skvrna; dokonce i držiteli chvíli trvalo, než si uvědomil, že ta skvrna jsou ve skutečnosti běžci. I když zaostřil sílu krystalu, nijak zvlášť víc podrobností neviděl. Tak to s běžci chodilo.
Tvor připomínající vlka na okamžik zaváhal u kořenů stromu, zjevně na stopě kořisti. Byl tmavší než zbroj jeho pánů, tmavší než noc. Neskutečně dlouhá a úzká čelist se otevřela a odhalila lesklé tesáky, které ostře kontrastovaly s jeho postavou. Jazyk, který se podobal spíše hadímu, volně visel ven. Tvor natáhl tlapu a zahnutými drápy, dlouhými jako lidské prsty, zaškrabal u stromu. Drápy snadno prořízly kořeny. Podle toho, jak byli běžci stavění, by neměli být příliš rychlí, přesto bylo jen málo jiných tvorů, které nedokázali chytit.
Přidal se další a pak se k objevu připojili ještě tři. Nedalo se nijak rozlišit, kde jeden tvor končí a jiný začíná, vypadalo to, jako by se vzájemně promísili. Jedinou zřetelnou věcí na běžcích byly dobré čenichy a veliké čelisti. Chvílemi vypadali, že jsou vlastně samé zuby a drápy.
Ten, který objevil novou stopu kořisti, vyrazil směrem, kterým R'Dane zamířil jen před jednou či dvěma minutami. Vzápětí se k němu připojil druhý běžec a pak ostatní. Tvorové vyli a štěkali, aby přivolali ty své společníky, kteří byli dost blízko.
„Vrať obraz na kořist.“
„Ano, Pane Smečky.“ D'Rak přesunul sílu v Oku a znovu posunul obraz k prchajícímu muži. R'Danova tvář, která byla, jak si D'Rak kysele pomyslel, příliš drsně pohledná, než aby mu to bylo k dobru, teď představovala studii strachu. Běžci už byli jen kousek od něj a útočiště nikde.
„Jak dlouho už je venku?“ zeptal se Pán Smečky skoro nedbale.
„Víc než den, pane,“ odpověděl jeden z velitelů.
Mohutná postava se pohnula a očividně se zamyslela. Neuplynulo však víc než několik vteřin, než se Pán Smečky naklonil zpátky k pobočníkovi za sebou a řekl: „Skončete tu hru hned.“
„Pane.“ Jak se pobočník zahleděl do krystalu, vlčí hlava na jeho přilbě se sklonila. D'Rak potlačil rozčilení. Jako všichni držitelé, ani on neměl rád, když si někdo nezasvěcený, a obzvlášť tento nezasvěcený, hrál s talismany, ke kterým byli připoutáni. Pro držitele byl talisman jeho životem. Pán Smečky však poctil zabitím tohoto muže a starší držitel s tím nemohl nic dělat.
Běžce cosi zneklidnilo a začali zuřivě výt. Pobočník Pána Smečky dál upřeně hleděl do krystalu. Jak vteřiny míjely, vytí zesílilo tak, že si někteří z vůdců nájezdníků museli zakrýt uši dlaněmi.
„Dost.“
Postava ve zbroji ustoupila a poklonila se Pánu Smečky.
I když věděl, že by to neměl dělat, R'Dane se ohlédl, klopýtl na hrbolaté zemi a skutálel se z mírného svahu. Zastavil se, až když jeho tělo narazilo do stromu. Vyrazil si přitom dech a nemohl vstát.
Mají mě! Prokletý Ničitel! Který bůh by...
Najednou se ho pevně, ale opatrně chopily silné paže. Nejprve ho napadlo, že ho konečně dostihli běžci, ale ti už by ho rozervali na kusy. Nemohl zaostřit pohled, protože mu víčka těžkla tak, že nedokázal oči udržet otevřené. Poslední, co spatřil, než se svět propadl do tmy, byly dvě nezřetelné postavy, které vypadaly, jako by neměly tváře. A potom už nic.
Shromáždění vlčí nájezdníci to kupodivu neviděli. Viděli jen nešťastného bývalého druha, který zklamal jejich pána. Viděli běžce, jak nešťastníka našli a s ohromnou radostí toho hlupáka obklíčili. Pak jeden po druhém skákali vpřed, cvakali čelistmi a sekali drápy na předních tlapách, ale vždycky se znovu stáhli do kruhu, který se stále zužoval.
Konečně vůdce běžců porušil kruh a s vrčením upřel na muže pohled, který se dal popsat jen jako plný napětí i pohrdání. Jednou ho obešel dokola, o kousek ustoupil a zastavil se.
Kdyby se skrčená postava uprostřed nehýbala, mohla získat pár okamžiků navíc, ale neudělala to. R'Dane před vůdcem běžců couvnul, což pro ně bylo znamením slabosti.
Vůdce smečky běžců udělal tři kroky a skočil k bývalému vlčímu nájezdníkovi. Ostatní ho s divokým vytím následovali.
Když nezůstalo nic, ani kousek zkrvavené látky, Vůdce Smečky vstal, lhostejný k děsivé popravě, kterou sám nařídil a pak jí přihlížel. „D'Raku, přivolej běžce zpět. Vy ostatní si to zapamatujte.“
Pak bez dalšího odešel a jeho výrazný pobočník ho okamžitě následoval. D'Rak se díval, jak odcházejí i ostatní. Dokázal by řídit běžce celou dobu. Pán to přenechal jednomu z nich jen proto, aby ukázal, že dotyčný už není v nemilosti.
Nic překvapivého. D'Shay byl vždycky jeho favorit.
Držitel se spojil s běžci, kteří se zdráhali vrátit. Nejspíš byli zdivočelí touhou po krvi. Jeden králík tak velké smečce nestačil. Snad by se dalo zařídit, aby dostali dva, nebo i tři. No, to by bylo zábavné.
Kořist jim náhle zmizela a běžci se bezcílně potloukali kolem. Když je dostihlo držitelovo volání, váhali a cenili zuby. Nelíbilo se jim, že je podvedli ani že se stalo něco neobvyklého.
Nakonec zvítězil strach a věrnost. Vůdce běžců zavyl a rozběhl se zpátky k doupatům. Ostatní ho následovali.
Neviděli dvě postavy stojící kousek vedle nich a držící mezi sebou bezvědomého Aramitu. Dokonce ani když se jeden z běžců otřel o šedé pláště, které měly na sobě, neudělal nic, jen bezděky uhnul stranou na volnou stezku.
Jakmile poslední z běžců zmizel v dálce, obě postavy se obrátily k východu. Vzduch mezi nimi se zachvěl a otevřela se zející díra v předivu samotné reality. Kdyby se D'Rak díval, zahlédl by v dálce velikou věž a mohutnou bránu, kolem níž se rojily nerozlišitelné postavy, chránící bránu Snových zemí před vetřelci.
Dvojice nesoucí R'Dana prošla skrz a otvor zmizel.
D'Rakovy předpoklady byly v principu správné. Snové země kromě jiného byly skutečně i stavem mysli. A R'Dane se na ně v posledních vteřinách konečně naladil.
II.
„Jsi si jistý, že ten tvůj bezpečný přístav je opravdu tohle?“
Beseen, kapitán irillianské korzárské lodi Korbus, se usmál a odhalil ostré, krutě vyhlížející zuby. Většinu kapitánů irillianských lodí tvořili buď příslušníci vládnoucích dračích klanů nebo lidé, kteří předtím věrně sloužili pod jiným dračím kapitánem. Na rozdíl od většiny draků byl Beseen malý a skoro tlustý. Ačkoliv měl podobu lidského válečníka v modravém brnění s přilbou téměř zakrývající obličej, daleko raději řídil loď než bojoval - podivné, vzhledem k tomu, že Korbus byl jednou z nejúspěšnějších korzárských lodí.
„Rozhodně ano, lorde Gryfe, rozhodně ano. Má posádka a já jsme ho použili víc než tucetkrát. Aramitští vlčí nájezdníci, kteří se pyšní svými zkušenostmi na moři, usoudili, že je tohle místo k ničemu, protože je příliš daleko na jih od jejich říše a nejsou tu žádné nedobyté vesnice k vydrancování. A navíc, jejich potřeby se od našich liší.“
Gryf ho nepožádal o vysvětlení. Dračí potřeby příliš často zahrnovaly věci, o kterých by raději neslyšel, a ani se nepokoušel představit si je. Bylo dost těžké pochopit, proč by se draci měli chtít stát námořníky. Vcelku se zdálo, že se jejich rasa podvědomě snaží víc a víc se připodobnit lidem, kterými někdy tak pohrdali. Proč riskovat životy jako korzáři, když se mohli proměnit do své původní podoby a vyrojit se nad svou kořistí jako draci?
Beseen, který byl otevřenější než většina příslušníků jeho druhu, mu několik důvodů odhalil během cesty. Nevýhodou bylo, že drak, který by útočil na cizí loď, by musel být tak opatrný, že by mu většina jeho síly nebyla k ničemu. Z trosek rozmlácené lodi se toho moc získat nedalo. Pro většinu draků z jeho klanů bylo také mimořádně únavné být dlouho ve vzduchu - a kde uprostřed moře by mohl plně dorostlý drak přistát? Zatímco by se pokoušel proměnit do lidské podoby, utopil by se. Z nějakého zvláštního důvodu draci nijak dobře neplavali. Ačkoliv byli draci z klanů Modrého námořníky, stále to byli suchozemští tvorové jako jejich bratranci.
Byly tu i další důvody a kapitán mu některé z nich dost podrobně vysvětlil, ale Gryfovi se celé to vysvětlování zdálo jaksi podezřelé. Během celé plavby sledoval draky na palubě Korbusu a nakonec ho spíše než Beseenova slova přesvědčil jeho celkový tón. Skutečný důvod byl, že draci vlastně dávali přednost humanoidní podobě. Z jejich chování a na základě několika opatrných otázek Gryf zjistil, že někteří členové posádky už si ani nevzpomínali, kdy se naposledy proměnili do své původní podoby. A co bylo ještě důležitější, dračí mláďata se učila proměňovat úspěšněji a v mladším věku, obzvlášť po kontaktu s lidmi. Předvídal, že jednou, ne příliš daleko v budoucnosti, se všichni draci dokáží proměnit v lidi - a možná budou vypadat i lidštěji než někteří lidé.
Napadlo ho naznačit to Beseenovi, ale rychle ten nápad zavrhl. Posádka se na něj už tak dívala podezřívavě. Říci drakovi, že chce být lidštější, byla pozvánka ke katastrofě a Gryf věděl, jak malé šance na přežití by měl s tolika draky na palubě.
Poslední týdny plavby byly vyčerpávající. Gryf odložil své teorie na klidnější časy, a když mu na tváři přistála jemná sprška, sevřel oběma rukama s drápy zábradlí. Kožich i peří měl provlhlé a nemohl se zlobit na posádku, že se od něj občas odsouvají tak, aby ho měli proti větru. I jeho čich už to trápilo, a to žil s tímhle problémem celý život.
Celý život. To byl další problém a možná ten největší. Před sto lety Gryfa vyplavilo moře na pobřeží Dračích říší, v oblasti, která patřila k Penacles, městu vědění. Tvora s lidskou postavou, ale s tváří dravého ptáka, lví hřívou a rukama s drápy, někdy pokrytýma kožešinou, jindy peřím. Byl skutečně verzí gryfa podobnou člověku, měl i zakrnělá křídla, chyběl mu jen ocas.
Měl však moc a bojové dovednosti z nějaké zapomenuté minulosti. S pomocí magie a svých velitelských schopností zřídil žoldnéřské vojsko. Navzdory jeho vzhledu a rozhodnutí vyhýbat se pokud možno práci pro dračí krále podobné plazům se jemu i jeho mužům vedlo dobře. Během celé té doby a nepokojného období, které následovalo po žoldnéřských dnech, se vždycky co nejvíc vyhýbal moři. Vyvolávalo v něm takové mrazení, jako jen málokterá věc. Věděl, že jeho minulost leží za Východními moři, ale teprve nedávno objevil kousky své minulosti i odvahu překročit obrovské mořské pláně dělící Dračí říše od zemí, kde se narodil.
Odvaha mu však plavbu přes moře nijak neulehčila. Vzpomínky na to, jak jím vlny zmítaly, než ho konečně vyplavily na pevninu, víc než polomrtvého, mu zůstaly doposud.
Korzárská loď se otočila, aby zamířila do skrytého přístavu, a přinutila tak Gryfa přejít na jinou část paluby. Podle všeho zdání chodil jako člověk, elf nebo drak. Jeho boty vypadaly trochu širší, ale jinak se pohyboval jako zkušený lovec. Volný oděv, který nosil, měl kromě zjevného účelu ještě jeden, ukrýval drobné hrbolky, které představovaly jeho křídla, a maskoval skutečnost, že má nohy v kolenou prohnuté opačným směrem jako kočka nebo pták. Široké boty skrývaly fakt, že jeho chodidla spíše než lidské nohy připomínala něco mezi lvími tlapami a orlími pařáty. Po všech těch letech, kdy vládl v Penacles, už na tom záleželo jenom jemu, ale záleželo. Jeho poddaní ho přijali mezi sebe a on se jim to pokoušel oplatit tím, že se snažil vypadat jako oni. Hloupá představa, jistě, ale o nic hloupější než spousta jiných, se kterými se kdy setkal.
Vzpomněl si na Penacles a zavřel oči. Co si o mně musí myslet, divil se. Opustil je, když byl celý kontinent uprostřed víru změn. Dračí císař byl mrtvý, zabit příslušníkem vlastního druhu - který byl taky mrtvý. Tentýž dračí král před svou smrtí zpustošil severní území, které se stále ještě vzpamatovávalo. Celkem šest dračích králů bylo mrtvých a jen jeden měl připraveného nástupce. Navzdory náhlé vlně vlivu se lidským královstvím na jejich území nevedlo o mnoho lépe. Mito Pica byla v ruinách, její obyvatelé pobiti nebo rozprášeni rádoby usurpátorem vévodou Tomou, který byl stále volný. Král Talaku, mladý Melicard, byl zmrzačený fanatik, který přišel o část obličeje a o ruku při pokusu unést mláďata, potomky mrtvého dračího císaře. Mláďata byla v péči a pod dozorem Cabea a Gwen Bedlamových, dvou nejmocnějších žijících čarodějů a Gryfových blízkých přátel. Byla také pod ochranou Zeleného draka, jediného dračího krále, který se spojil s lidmi na přátelském základě.
Beseen křičel rozkazy na posádku tvořenou lidmi, draky a dalšími rozmanitými tvory. Korbus pomalu, téměř jen zkusmo vplul do malého přístavu. Kapitán měl tenhle přístav rád, protože bylo nutné plout přímo, jinak hrozilo nebezpečí, že loď narazí na některý z mnoha podvodních hřebenů. Beseen tvrdil, že jeho lodivodi objevili nespočet stop po nešťastných lodích, které to zkusily jinak.
„Vévoda Morgis na palubě!“ vykřikl někdo.
Gryf se otočil. Dračí král rozšířil dočasné příměří s vládcem - teď bývalým vládcem - Penacles poté, co se vlčí nájezdníci, a obzvlášť urozený D'Shay, pokusili Gryfa i Modrého draka, vládce Irillianu, zabít. Modrý drak měl lodě, které Aramity tu a tam obtěžovaly, a zařídil pro Gryfa místo na palubě Korbusu. Gryf si po závěrečném střetu s D'Shayem vybavil věci, na které si předtím nemohl vzpomenout, a byl odhodlaný zjistit o sobě pravdu.
D'Shay při tom střetu zemřel, podle všeho si dobrovolně zvolil smrt. Lvímu ptákovi stále dělalo potíže tomu uvěřit, ale viděl to na vlastní oči. Přesto měl každou noc pocit, že vidí tvář vlčího nájezdníka, který se mu směje. Třebaže mrtvý, byl - Aramita důležitým spojením s jeho minulostí.
Objevil se vévoda Morgis. Modrý drak svému spojenci věřil jen do jisté míry a poslal s ním jako společníka a rádce jednoho ze svých nově ustanovených vévodů. Morgis byl, stejně jako jeho předchůdci, jedním z vlastních mláďat Modrého draka, i když neměl značky, které by mu dovolovaly být nástupcem svého krále, kdyby se něco přihodilo. Dračí králové na královských značkách tvrdošíjně lpěli. Kvůli nim dračí král málem zemřel a výsledkem byla smrt dvou jeho dalších synů - jeden zemřel rukou druhého, kterého pak jedinou ranou zabil sám Modrý drak. Ranou, která mu rozervala hrdlo.
Morgis byl skutečný dračí pán, přestože neměl značky. Vévoda byl skoro o stopu vyšší než Gryf, který byl sám nadprůměrně vysoký. Byl zelený s nádechem mořské modré, která byla v jeho klanech běžná. Mnozí z draků, kteří neměli značky, měli zelené šupiny, pokud se s tím jejich klany nerozhodly něco udělat, dokud byla mláďata ještě malá. Někteří nesli barvy nebo symboly svých klanů. Klany Rudého draka - nového Rudého draka, protože starý zahynul už dávno rukou Cabeova šíleného otce Azrana - měly všechny krvavě rudou barvu.
Přilba a zbroj měly jediný smysl - vyvolat dojem. Zbroj byla ve skutečnosti dračí kůže, přetvořená přirozenou dračí magií do podoby rytíře ve zbroji, což byla nejlepší lidská podoba, jakou většina dračích samců svedla. S každou úspěšnou generací se však zlepšovali. Morgis, jako mnozí mladší draci, dával natolik přednost šikovnější lidské podobě před tou, v níž se narodil, že se odmítal proměnit, pokud se neocitl v životu nebezpečné situaci. A i pak by zaváhal.
„Lorde Gryfe,“ zaskřehotal drak. Gryf připustil, že část jeho nechuti k vévodovi způsobuje to, že kromě barvy až příliš připomínal Tomu. Společník lvího ptáka byl stejně jako vévoda Toma atavismem, měl dlouhý, rozeklaný jazyk a ostré špičaté zuby, které rozhodně nijak nepřipomínaly lidské. Dračí hlava na vrcholu erbovní přilby byla také složitě propracovaná, i když spíše než cokoliv jiného symbolizovala drakovu moc. Gryf už dříve viděl, jak se draci proměňují; kdyby se proměnil Morgis, dračí tvář by splynula s jeho vlastní a stala by se jeho pravou podobou. Měl podezření, že Morgis by byl velký drak.
„Vévodo Morgisi.“
„Už jste se rozhodl, kam chcete zamířit, až přistaneme?“
Tohle trápilo bývalého vládce Penacles celou cestu. Má se pokusit proklouznout do Canisargosu, rozlehlého sídelního města aramitské říše, nebo má vyhledat Snové říše a Sirvak Dragoth, dvě místa, o kterých se zmínil D'Shay a která mu teď vrtala ve stále ještě uzamčených vzpomínkách?
„Na východ a potom na severovýchod.“
„Tak tedy chcete najít bájné Snové země.“ Bylo to konstatování, ne otázka, a znamení, že drak věděl, jak se Gryf rozhodne, ještě dřív než on sám.
„Ano - a nemyslím, že jsou to báje.“
Morgis se obrátil na Beseena, který se ujistil, že muži mají situaci pod kontrolou, a zamířil ke svým dvěma cestujícím. „Co říkáte, kapitáne? Vy víte, kde jsou Snové země?“
Beseen zamyšleně zasykl: „Musssí existovat.“ Hluboce se soustředil. Draci byli občas perfekcionisté a byli odhodlaní mluvit obecnými jazyky bez vady. Pro plazí rasu to někdy bylo obtížné, obzvlášť pod tlakem emocí. Často chybovali. „Musí existovat, jinak by vlčí nájezdníci nevěnovali tolik času a lidských sil pokusům o jejich dobytí.“
„To zní realisticky. Tenhle argument připouštím,“ usmál se vévoda Morgis. Nebyl to příjemný pohled.
Gryf naklonil hlavu na stranu, aby lépe viděl na pobřeží. Kdyby po tom opravdu zatoužil, mohl by se dočasně proměnit do lidské podoby s lidskýma očima, ale jeho vlastní zrak, podobný ptačímu, avšak mnohem vyvinutější, mu víc než stačil. Změnu podoby si raději nechá na dobu, kdy ji bude potřebovat. Bylo to únavné kouzlo, pokud se mělo udržovat dlouho, a Gryf měl podezření, že se v takové situaci ocitne, dřív než výpravu dokončí - jestli ji vůbec dokončí.
Existovala jistá možnost, zřetelná možnost, že zemře dřív, než vůbec najde nějakou stopu po tajemných Snových zemích a Sirvak Dragothu - a po bráně, napadlo ho najednou. Důležité bráně. Další dveře v jeho paměti, které byly dlouho zatarasené, se otevřely. Vítal takové vzpomínky, ale zároveň ho znepokojovaly, protože je často nemohl propojit s ničím jiným.
Jednoho dne si vzpomenu na všechno, přísahal.
Beseen mluvil dál. „... pobřeží, člun se vrátí. Nemůžeme si dovolit zůstat tady příliš dlouho. Vždycky je tu možnost, že sem nějaký dobrodruh zamíří, třeba ho napadne, že jeho předchůdci něco přehlédli. Taky máme vlastní povinnosti. Asi deset mil na východ najdete přátelskou osadu. Prodají vám dvěma koně.“
To plně upoutalo Gryfovu pozornost. Otočil se k dračímu lordovi a zahleděl se do očí lesknoucích se pod falešnou přilbou: „Nám dvěma?“
Morgis se pousmál. Odmítl Gryfovi pronikavý pohled vrátit: „Můj pán mi přikázal vás doprovodit. Měl pocit, že by v tu chvíli nebylo vhodné vám to sdělovat.“
„Protože bych velmi barvitými slovy odmítl.“
Drakův tón zněl pobaveně: „Ano, zmínil se o tom.“
„Tak odmítám teď!“ Chlupy na Gryfových zádech se naježily.
Morgis lhostejně pokrčil rameny: „Pak kapitán Beseen obrátí Korbus a vyrazíme zpět, jen co nabereme zásoby.“
Podle výrazu kapitánovy tváře s ním tuhle druhou možnost nikdo neprobral. Nicméně nebylo na něm protestovat.
Cesta zpět neexistovala. Útržky stále uzamčených vzpomínek Gryfa pronásledovaly dnem i nocí. V tuto chvíli by ho návrat do Dračích říší dohnal k šílenství. Dokonce i teď ho země před ním vábily tak podmanivou písní sirén, že byl v pokušení zbytek cesty uplavat, bez ohledu na svůj silný odpor k moři.
„Dobrá, ale jen vy.“ Představil si, jak jede s plně ozbrojeným dračím oddílem a pokouší se vypadat nenápadně. Takový spolek by přitahoval pozornost i v přestrojení.
„Samozřejmě. Nejsem žádné mládě, lorde Gryfe.“
To uvidíme, pomyslel si zahořkle bývalý vládce. On sám se mohl alespoň zahalit do pláště nebo proměnit do lidské podoby, kdyby to bylo třeba. Jak ale ukryje vysokého, mohutného dračího pána, který připomíná plně vyzbrojeného rytíře?
Vévoda ho předběhl: „Můj král mi dal tyhle dva. Aby se nám snáze cestovalo, říkal.“
Jeden člen posádky, člověk, přinesl dva pláště. Gryf musel ocenit jejich pečlivou režii. Morgis nebo sám Modrý drak všechno načasovali tak, aby jejich „spojenec“ neměl čas přemýšlet nad pořádnými argumenty - pokud nějaké byly.
„Matoucí pláště. Jejich vytvoření zabere dost času, pokud vím, ale poskytnou nám potřebné bezpečí.“ Pláště jim zajistí takový vzhled, jaký jim v mysli vtisknou. Na pohled obyčejné, ale náročné kouzelné předměty.
Gryf chvilku zvažoval nové možnosti, které jim použití plášťů otevře. S jedním z nich by nejspíš mohl bez větších potíží vstoupit do Canisargosu a tam...
Co tam? Co by dělal v obklíčení nepřátel, z nichž jsou někteří nejspíš mocnější než on? Ne, lepší bude držet se původního plánu a vyhledat obyvatele Sirvak Dragothu. Vlčí nájezdníci počkají - ale ne navždy. Něco mu dlužili, i kdyby jen vzpomínky, které mu ukradli.
Beseen vzal pláště a podal každému ze svých cestujících jeden. „Způsoby oblékání se tady na různých místech liší, stejně jako na našem kontinentu. Řekněme, že když si vyberete oblečení z Penacles nebo Irillianu a vyhnete se výrazným prvkům, mělo by to být v pořádku. Fyzickou podobu nechám na vašem rozhodnutí.“
Gryf si plášť prohlédl. Byl střižený volně, ale tak, aby nepřekážel, kdyby museli bojovat. Nebudou mít potíže s nošením zbraní. Mohli si na sobě představit i zbraně, ale iluzorní meče byly obvykle v případě řítících se potíží celkem k ničemu.
Morgis a Gryf se oblékli. Lví pták měl několik vteřin potíže na svého společníka zaostřit. Vévoda vypadal jako nezřetelná skvrna, ale nakonec se proměnil ve vysokého, tmavovlasého muže s poutavýma modrýma očima. Na Morgisově tváři se rýsoval sebevědomý úšklebek. Gryf se nedokázal vyhnout myšlence, jak i zpod pláště iluzí tak často vyhlédne skutečná osobnost toho, kdo ho má na sobě. To ho nutilo přemýšlet, koho vidí vévoda, když se dívá na něj.
Kapitán Beseen, stále ku pomoci, zavolal, ať seženou zrcadlo. Někdo jedno našel mezi „poklady“, které korzáři ještě neprodali, a přinesl ho na palubu. Nejprve se v něm prohlédl Morgis. Zdálo se, že je s výsledkem spokojen. Pak ho podal Gryfovi.
Gryf spatřil mírnou obměnu tváře, na kterou byl zvyklý, když se proměnil. Zjevně si sám sebe nepamatoval přesně, ale nemohl si na vzhled stěžovat. Jeho rysy by se daly příhodně popsat jako jestřábí. Měl šlechtický nos, ale naštěstí to jeho vzhled spíše vylepšovalo, než kazilo. Vlasy měl plavé, skoro bílé a oči úzké a tmavé. Na rozdíl od draka, který se rozhodl pro hladce oholenou tvář, si jeho iluzorní já vypěstovalo malou, dobře upravenou bradku.
Něco ho napadlo. „Raději bychom neměli zůstat déle s nikým nedůvěryhodným, jinak se budou divit, jak to, že se nikdy nemusíme holit a proč nejsme nikdy rozcuchaní.“
„Souhlasím.Taky bychom si měli nechat to zrcadlo, pro každý případ.“ Pláště by měly udržet jejich podobu, i kdyby na ně byla seslána jakákoliv kouzla, ale silné přání, ať vědomé nebo podvědomé, ji mohlo pozměnit. V tom spočívalo nebezpečí plášťů. Nebyly zdaleka dokonalé.
Gryf si upravil oděv. Síla iluze působila i na vzhled samotného pláště. Místo původního zvláštního střihu teď vypadal jako obyčejný jezdecký plášť s kapucí. Gryf mohl jen žasnout nad prací, kterou dračí král nebo jeho čarodějové plášti věnovali.
K Beseenovi přistoupil jakýsi muž z posádky, postavil se do pozoru a zasalutoval: „Člun je připraven, kapitáne.“
„Výborně. Pánové?“ Drak se uklonil a ukázal, kterým směrem mají jít.
Člun byl dost velký pro tucet mužů, ale nasedli do něj jen Gryf, vévoda Morgis a čtyři veslaři. Zásoby už byly v lodi a veslice spuštěná na hladinu. Čtyři členové posádky trpělivě čekali, než jejich cestující slezou dolů.
Beseen na ně shora zakřičel: „Kéž nad vámi bdí Drak z Hlubin!“
Vévoda mu rozloučení oplatil a malá loďka zamířila k pobřeží. Jak se zakolébala, vládce Penacles se vnitřně zachvěl. Voda! Když byl naposledy v podobné situaci, byl zrovna na cestě k Modrému drakovi. Tohle nebylo o nic lepší. Korbus mu zajišťoval alespoň nějaký pocit bezpečí. Tahle lodička - tahle lodička byla tak lehká, až čekal, že ji každá příští vlna převrhne. Loď se však nepřevrhla a brzy se posádka chystala vytáhnout ji na pobřeží.
Počkali, dokud jim jeden z námořníků nedal znamení, že můžou vystoupit. Když Gryf ucítil kolem bot mořskou vodu a jedna sprška mu stříkla do obličeje, v duchu zaklel. Morgis, ačkoliv v lidské podobě, nevypadal o nic potěšeněji - zvláštní věc, když šlo o námořnickou záležitost. Na rozdíl od vládnoucího dračího krále byl Morgis evidentně suchozemský.
Námořníci přenesli na břeh zásoby, pozdravili vévodu a odtáhli člun zpět na moře. Gryf a jeho společník se dívali, jak veslují k lodi, a pak pobrali svoje věci a obrátili se, aby si prohlédli krajinu kolem.
Byli na úpatí nízkého svažitého hřebene, na němž rostla tráva a několik stromů. Kdyby to nebylo nebezpečně do svahu, byla by tady dobrá pastvina. Beseen říkal, že spřátelená ves je odsud deset mil na východ. Kus cesty, ale nic strašného. Kdyby byli na sopečných Pekelných pláních, deset mil by mohla být nepřekonatelná překážka.
Gryf se krátce ohlédl na Korbus, který zrovna začal unášet proud, povzdechl si, ujistil se, že má řádně zapnutý plášť a hrábl drápy do země. Půda byla tvrdá a dobře držela pod rukama. Morgis brzy následoval jeho příkladu a náhle začali závodit, kdo z nich bude dřív nahoře.
Drak vyhrál, ale jen díky své výšce a díky tomu, že si Gryf mezitím uvědomil, že ten, kdo bude nahoře první, se taky může zahledět na boty nějakého pocestného, který nemusí být zrovna přátelský.
Když se postavili na vrchol hřebene, zjistili, že tráva ustupuje mírně zalesněné krajině. Směrem na východ a na sever les houstl. Gryfovi připadala krajina krásná; drakovi se zdála nudná a ohlédl se zpět k lodi, která už měla být na širém moři.
„Gryfe!“
Když lví pták uslyšel v hlasu svého dračího společníka překvapení, rychle se otočil.
Korbus právě vyplul z přírodního přístavu a mířil na západ. Bohužel na obzoru byly další tři lodě, a i když se to z téhle dálky nedalo poznat, oba pochybovali, že jsou to dračí korzáři.
„Museli ho vidět,“ zaklel Morgis. „Podívejte se! Pokoušejí se ho odříznout!“
Byla to pravda. Tři nově příchozí dělil od korzárů rozlehlý kus moře a trojice kapitánů plula tak, aby Korbusu zablokovala všechny únikové cesty. Jestli se Beseen pokusí zamířit k Dračím říším, ze všech stran k němu poplují lodě. Mohl doufat, že jim uteče, nebo zamířit na jih a pokračovat v plavbě, dokud se nevzdají. Pokud existovala jiná možnost, Gryfa nenapadla. Přiznal si, že pokud jde o námořní válku, tápe. Ale nemohlo to být až tak odlišné, nebo ano?
„Proč se někdo z nich nepromění do dračí podoby? Jsou dost blízko u břehu a až bitva skončí, mohli by se vrátit.“
Morgis zavrtěl hlavou: „Drak by byl pro Aramity velmi pěkným cílem. Pokud vím, vlčí nájezdníci mají v zásobě svoje vlastní překvapení. Beseen je dobrý kapitán. Kdyby si myslel, že vyhrají jiným způsobem, už by začal.“
„Aha.“ Gryf byl čím dál neklidnější. Přemítal, jaké obranné prostředky Aramité mají, že se draci zdráhají zaútočit.
Drak ztuhl a vzápětí rozčileně zasyčel.
„Co je, Morgisi?“
„Neměli bychom tu čekat a dívat se, jestli Beseen vyvede svou loď z toho zmatku. Raději bychom se odsud měli dostat co nejdál. Vědí, že Korbus míří z tohoto přístavu. Nepochybuji, že se budou chtít podívat, co tady chtěl.“
Gryf přikývl. Bylo od nich nerozumné Aramity podceňovat. Už je to stálo nejeden život. Generál Toos, bývalý zástupce a nyní nástupce lvího ptáka, dokonce zachránil Gryfa i Modrého draka před pomalou smrtí v D'Shayových rukách.
Odtrhli oči od událostí na moři a vyrazili na východ. Z kapitánova předchozího popisu usoudili, že vesnici snadno najdou, což ovšem znamenalo, že ji najdou i vlčí nájezdníci, jestli je budou sledovat. Museli se tam tedy dostat, koupit slušné koně a pokračovat dál. Pořádně si odpočinou až hluboko v temných lesích, které podle Beseenova tvrzení ležely ještě mnohem východněji.
I když cesta probíhala klidně, byla skličující. Gryf nedokázal říci, co ho na stále houstnoucích lesích tak znervózňuje. Ať to bylo cokoliv, zneklidňovalo to i vévodu Morgise. Lví pták by to nejspíš popsal jako milióny očí - bez přehánění - které je odevšad sledují. Očí, které nemusely být zrovna přátelské.
Když konečně narazili na vesnici, byli dva unavení poutníci více než vděční.
Ves se jmenovala Resal a i z místa, odkud ji zahlédli poprvé, vypadala žalostně. Tohle byla vesnice, kde jim podle Beseena měli prodat koně - pokud tu nějaké měli. Nebylo tu víc než tucet jakýchsi staveb, které by se snad volně daly nazvat budovami, a několik dalších, kterým se tak říkat nedalo, ale zjevně jako budovy sloužily. Většinou byly z kamene, hlíny a došků a čím se dvojice dostávala blíž, tím zmateněji působily. Vypadalo to, jako by Resal někdo jen tak rozházel. Nebylo tu nic podobného cestě; Gryf a Morgis se raději rozhodli jít přerostlou trávou než se plahočit blátem, které se rozprostíralo po celé vsi. Kolem bloumalo pár unavených zvířat, ale koně mezi nimi nebyli. Žádné koně nebylo nikde vidět. Lidé měli na sobě jednoduché plátěné šaty. Všichni něco dělali, ale někteří vypadali, jako by se jen pohybovali a život je nijak nezajímal. Vše se změnilo až tehdy, když si kdosi konečně všiml dvou příchozích.
Gryf by nešťastné obyvatele Resalu nepopsal jako přátelské. Morgis na jejich chování neviděl nic zvláštního, hlavně proto, že se mohli skoro přetrhnout, aby jim pomohli, na což byl drak jako příslušník vládnoucího rodu zvyklý. Gryf přemýšlel, jak vstřícní by ti lidé asi byli, kdyby jim Morgis ukázal svou dračí podobu. Z krátkého rozhovoru s Beseenem vyrozuměl, že dračí kapitán posílal k obyvatelům jen několik důvěryhodných lidí.
Tihle lidé byli podrobení, uvědomil si konečně. Když se setkali s někým, kdo měl skutečné sebevědomí, ztratili odvahu. Děti, které si při jejich příjezdu hrály, se zastavily a vrhaly na ně zachmuřené pohledy. Dospělí přerušili veškerou práci a ženy zašly dovnitř, zatímco muži tiše stáli a čekali nejhorší. Když se dozvěděli, že dvojice nezůstane na noc a chce jen dva koně, zásoby a jídlo, byli celí šťastní, že jim mohou dát, co potřebují - hlavně, aby cizinci co nejdříve zmizeli z jejich života.
Korzáři se o tyhle lidi očividně nestarali, ale Gryf se zajímal. Jeden starší muž se zjevně loučil s cenným zvířetem a skoro se pokusil jim ho dát; lví pták mu musel málem pohrozit, aby si řekl řádnou cenu.
Takhle je zpracovali Aramité. Trvale vystrašené děti a přikrčení dospělí, ochotní vzdát se čehokoliv. Zježila se mu hříva, jak se rozhněval. Další bod proti vlčím nájezdníkům - jako by vůbec potřeboval další důvody k tomu, aby jimi pohrdal.
„Měli bychom jet dál. Do západu slunce nám nezbývají víc než dvě nebo tři hodiny.“ Morgis už byl v sedle. I on viděl víc než dost. Vesnice byla příliš špinavá, třebaže lidé věděli, jak ukázat respekt.
Gryf mu částečně vyčetl z tváře, co si myslí, a znovu užasl, jak iluze prozrazuje totéž, co skutečná tvář. Náhle si uvědomil, že jeho znechucení nad vévodovým chováním je nejspíš stejně dobře patrné. Přinutil se uvolnit se.
Nikomu neřekli, kam míří, jen naznačili, že k severu. Nedalo se s jistotou říci, jestli jsou ve vsi špehové nebo přívrženci Aramitů, ale mohli tak své případné pronásledovatele alespoň na chvíli svést z cesty.
Když vyjížděli z vesnice, zatímco se s nimi obyvatelé přehnaně loučili, všiml si Morgis podivné klády zaražené do země. Byla silná jako lidské tělo a nejméně o stopu vyšší než drak. Na vrcholu byla hrubě vyřezaná podoba vlka nebo nějakého podobného tvora.
„Zajímavý kousek, nemyslíte?“
Gryfovu pozornost upoutaly oči té věci. Hleděl na ně, i když už ji minuli, a odvrátil se až ve chvíli, kdy by se musel posadit na koně obráceně.
Otevřely se další dveře a odhalily další vzpomínky.
Morgis, který mířil vpřed, se ohlédl a zpomalil koně, což nebylo snadné, protože zvíře na rozdíl od lidí cítilo rozdíl mezi tím, jak drak vypadal, a čím byl, a neustále s ním bojovalo. „Gry... co se děje?“
„Ničitel.“
„Prosím?“
„Ničitel. Hlavní bůh Aramitů. Říkají mu živý bůh.“ Gryfa zamrazilo. Pobídl koně k rychlejšímu kroku a Morgisovo zvíře ho následovalo.
„Je to jen totem. A kromě toho, proč si dělat starosti? Podle mých zkušeností má většina bohů sklony nechat věci běžet po svém. K čemu by bylo být bohem, kdybys musel pořád pracovat?“ usmál se Morgis a nevypadal při tom o nic příjemněji než dřív, když se neukrýval za iluzí.
Lví pták potřásl hlavou. Pokoušel se setřást nepříjemný pocit, který měl, když ho ta věc zachytila pohledem - ne, to je absurdní! Jak řekl jeho společník, je to jenom totem. Něco v jeho nových vzpomínkách ho však bodlo a Gryf věděl, co to je, i když si nepamatoval, jak to ví.
„Ničitel,“ řekl nakonec, „je jiný.“
„Jiný?“
Něco... příběh, který mu kdosi kdysi dávno vyprávěl. Příběh, na který si nemohl vzpomenout. „Ničitel se o své lidi osobně zajímá. Hodně je ovládá. Vcelku se říká, že hlavním původcem toho, co vlčí nájezdníci dělají, je Ničitel sám.“
Morgis se zamračil: „Nenaznačujete snad...“
Gryf přikývl, oči upřené na rozlehlé území před nimi, na zemi, která je prý pod dohledem jediné bytosti. „Naznačuji. Brzy se nám může stát, že šlápneme na nohu - nebo na tlapu - jednomu velmi skutečnému a velmi temnému bohu.“
Copyright © 1990 Richard A. Knaak
Zveřejněno se souhlasem majitele práv na české vydání nakladatelství FANTOM Print
CRUGEO © 2007