Andělský prach

Jan „Sicco“ Mrkvička

 

Kdyby ji někdo sledoval, bylo by mu divné, že přišla z pustiny. Z pustiny, kde není nikdo a nic. Místu, kterému se lidé vyhýbají, kde zvěř nežije, ba dokonce ani stromy nerostou. Jen plevel a to ještě jak kde. Kdyby ji někdo sledoval, určitě by se pozastavil nad tím, že přišla sama. Potkat samotnou ženu v tomhle kraji a v této době bylo stejně časté asi jako setkání s jednorožcem. A kdyby ji někdo sledoval, určitě by mu bylo divné, že přišla pěšky. Prostě jen tak. Bez koně, doprovodu a navíc z pustiny. Ale nikdo ji nesledoval, v kraji vládla tuhá zima a každý se snažil schovat před všudypřítomným mrazem. Pomalu končil den, na temně modrou oblohu se vyhoupl kulatý měsíc a dokonce bylo možné spatřit první hvězdy, zdobící nebe, jako andělský prach.
Prošla západní branou, zahalená v černém plášti s kapucí. Kráčela vzpřímeně a to navzdory vlezlému mrazu a drobným sněhovým vločkám, co bodaly do očí. Těch pár lidí, jež potkávala a kteří před mrazem hrbily hřbety, jí nevěnovalo pozornost. Možná nikdo ani netušil, že ulicí kráčí žena, protože měla zahalenou tvář a jen bystrý pozorovatel by ženskou chůzi poznal.

Zastavila před hostincem. Drobně padající sníh pomalu zakrýval nápis “U TOPOLU”, který zdobil hospodské dveře. Písmo asi nebylo uměním, kterým by se zdejší obyvatelé mohli pyšnit, protože písmeno L bylo otočené a konec názvu rozmazávala velká kaňka. Ostatně ani sama hospoda se nemohla chlubit nejlepší pověstí. To ale ženě nevadilo a se skřípotem dveře otevřela. První ze smyslů procitl čich. Ohavný kouř ji udeřil do nosu. Zápach, který zde “bydlel”, připomínal městské ulice za morové nákazy. Další z probuzených smyslů byl zrak. Místnost byla zapuštěná hluboko pod zem, takže se příkré schody od venkovních dveří svažovaly hluboko dolů. Vešla, zavřela dveře a sešla po schodech. Na konci schodiště ji čekaly další dveře, za nimiž byl zápach ještě silnější. Přes dým, kterým se pach šířil, nebylo snadné se zorientovat. Ale žena viděla dobře. Místnost byla rozlehlá a členitá. V každém koutě seděla skupinka hostů, povětšinou žebráků, mrzáků a zlodějů, kteří nyní ke dveřím upírali své zraky. Přímo naproti dveřím stál výčep. Hostinský si nově příchozí ani nevšiml. Svou pozornost věnoval nitru sudu piva, do kterého mu právě spadly brambory. Až teď si žena odhalila kapuci. Černé vodopády kadeří jí kaskádovitě stékaly po tváři. Odhrnula je a ukázala přítomným bledou pleť. Měla krásnou, snad dokonalou tvář. Malý nosík, vysoko posazené lícní kosti, úzké rty, jemné obočí a oči ... ne ... bože, ty oči ... ty byly strašné. Kdo se do nich podíval, mohl v nich spatřit samotné peklo. Ne, do očí se té ženě nikdo nepodíval. Každý z hostů sklopil zrak zpátky do číše, či na špičky svých bot. Žena šla blíž k výčepu. Hostinský konečně vylovil poslední bramboru a zbytek piva ze sudu dolil do půllitrů. Až teď si všiml nového hosta. Viděl už hodně ksichtů, dokonce i obličeje, které snad lidmi nikdy nebyli, ale tak hrozné oči ... pane bože. Do tváře se ženě dívat nevydržel, ale nemohl dát najevo strach.
“Co chceš?” obořil se.
Žena vysypala na výčep obsah dlaně.
“Přespat. A něco k jídlu.”
Dva groše zazvonily o desku výčepu. Věděla, že to nebude stačit, ale nemohla se vrátit zpět na mráz. Dnes ne.
“To je málo!” zahřměl hostinský.
Žena se kousla do rtu a nejistě začala.
“Ledacos umím, mohla bych ...”
“Bordel máme plnej,” skočil jí do řeči. “Vypadni!”
Stále se jí neodvážil podívat do očí. Žena pomalu sáhla k boku a vyndala nůž se zdobenou rukovětí.
“Tohle prodám,” řekla tiše, jakoby nejistě.
Hostinský vzal zbraň do špinavých rukou a okem znalce ji prohlížel. “Hadí zuby” tak se takovémuto noži říkalo. Očividně kvůli jeho dvěma špičatým bodcům. Pak zbraň položil a přihnul si z poloprázdného poháru. Přemýšlel, co říct. V prázdném rohu hospody se ozval šramot. To jedna krysa utíkala se kusem plesnivého zbytku oběda. Hostinský zanadával a hodil po nezvaném tvoru prázdný pohár. Žena zareagovala pohotověji, vzala zbraň a “poslala” ji za čtyřnohým hlodavcem. Krysa ani nezapískla. Hadí zuby jí prakticky oddělily hlavu od těla. Událost na chvíli vzbudila i pozornost ostatních. Hostinský si ženu znovu změřil pohledem, pak opustil výčep a pomalým krokem se vydal pro vražednou zbraň. Když se vracel, jako by mimochodem odpověděl ženě:
“Dobře. Sedni si.”
Ukázal do nejvzdálenějšího rohu k prázdnému stolu. Alespoň ji nebude mít na očích. Usedla na dřevěnou lavici. Špinavou desku stolu zdobil rozteklý zbytek svíčky a mokrá čpící skvrna, dávající tušit obsah žaludku předchozího hosta. Rozhlédla se po místnosti. Kouř, který se držel při zemi jí nevadil. U protějšího stolu seděl skřet v beraním kožichu a živě vyprávěl nějakou historku ostatním přísedícím. Své vyprávění umocňoval boucháním do stolu. Přísedící přikyvovali a popíjeli. Jeden z nich převaloval v bezzubých ústech koženou hadici, ze které do okolí vypouštěl ohavný kouř. Lesklé oči kuřáka prozrazovaly pocit blaha. Beze všech pochyb, tohle byla ta nejodpornější putyka ve městě. Ale ženě to nevadilo. Naopak. Tohle bylo přesně to místo, které hledala.
Po chvíli hostinský přinesl misku polévky a pohár vína. Polévku tvořila jen mastná voda a pár bramborových slupek. Těžko by nasytila žaludek, i kdyby do ní nasypala drobky ze stolu. Nicméně misky se ani nedotkla, vlastně neměla hlad. Jen usrkla z poháru. Víno bylo bezpochyby ředěné vodou. Dokonce v něm bylo možné spatřit několik drobných hadovitých tvorů, kterým byl zřejmě nápoj domovem. Odstrčila i pohár s vínem a čekala. Dál pozorovala okolí. Neměla hlad, neměla žízeň, dokonce ani spát nechtěla, přesto zde měla své záměry. Z pozorování okolí ji někdo cizí vyrušil. Postavil se před ní, zakrýval jí rozhled a pokládal otázky.
“Možná, že by sis chtěla vydělat, co říkáš?”
Neznámý se usmál a ukázal svůj zkažený chrup. Měl černé mastné vlasy, uhrovatý obličej, svěšená oční víčka a bradu mu zdobil sem tam chlup. Oblečen byl do flekaté, pobryndané košile a špinavých kalhot. U pasu se mu houpal krátký meč, který mu v nejisté chůzi spíš překážel. Divoce lesklé oči dávaly tušit konzumaci tolik rozšířené kuřácké drogy. Snad proto dostal odvahu přijít až k ní a snad proto vydržel pohled do jejích očí. Snad. Možná ale ty její strašné oči vůbec neviděl, protože jinak by takhle nemluvil.
“Myslím, že se spolu pobavíme. Co?” zasmál se, sáhnul si do rozkroku, kde pohyby rukou naznačoval nemravný úmysl.
Až teď žena uznala za vhodné zapojit se do rozhovoru.
“Za kolik?”
Muž se poškrábal na mastných vlasech a povídá:
“Nó, já mám groš, tamhle kamarád má groš,” ukázal k zadnímu stolu na alkoholem zmoženého žebráka.
“Pět grošů. A kamaráda nech tam kde je,” odsekla a rozhlédla se po okolí, zda nebudí pozornost ostatních, ale obavy byly zbytečné.
Ve skutečnosti ženě nešlo o peníze ani o nejistou rozkoš. Celý dialog byl nezbytnou součástí tolik důležitého rituálu. Muž ledabyle vysypal z kapsy na stůl požadovanou sumu a přisedl k ženě. Objal ji, olízl rty a silně stiskl ňadro. Pro ženu to nebylo nic příjemného, ale bolest teď nebyla důležitá. Ještě víc se přitiskla k milenci a odhalila mu krk, naposledy se letmým pohledem po okolí ujistila, že je nikdo nesleduje a pak kousla.

“Jestli opravdu hledáš práci, o něčem bych věděl,” promluvil vážně muž v kroužkové zbroji a zastoupil ženě výhled. Byla rozmrzelá, neměla ráda, když ji někdo rušil při “jídle”. Snažila se narovnat, ale v pohybu ji bránilo bezvládné milencovo tělo. Odhadovala, co může být nově příchozí zač a co po ní může chtít. Tvář měl zbrázděnou mnoha vráskami, vysoké čelo a začínající šediny dávaly tušit víc rozumu než předchozí oběť. Ale v kroužkové zbroji moc lidí nechodilo, obzvláště teď v zimě, kdy každý dal přednost kožešině.
“Co by to mělo bejt?” zeptala se žena. “To není pro cizí uši. Jestli hledáš peníze, pojď se mnou.”
Nepodíval se jí do očí, raději pozoroval misku s polévkou, do které právě spadl odporný šváb. Brouk měl snahu polévku opustit, ale bezmocná tempa nožiček neměla na polohu “plavce” vliv. Žena položila milence na lavici a vstala.
“Dobrá jdeme.”
Už chtěli vykročit k východu, když se k nim přitočil hostinský a projevil starost o bezvládně ležícího hosta.
“Co je mu?”
Hostinský zpočátku neměl podezření, v jeho hospodě byla štětka každá druhá zákaznice, takže objímající se dvojice nebyla ničím nápadná, ale teď se mu zdál host podezřele nehybný. Žena vzala ze stolu pět grošů, vtiskla je hostinskému do dlaně a vysvětlila:
“Usnul.”

Když vyšli z hospody, venku už byla noc. Prázdné ulice domů osvětloval měsíc v úplňku a celé město sevřel do svých silných spárů mráz. Ale byla to nádherná noc, alespoň ženě tak připadala.Ve tmě viděla přeci jenom lépe, než ve dne a tuhá zima jí nevadila. Na rozdíl od ní, muž v kroužkové zbroji zimu dobře nesnášel. Jeho kované boty nebyly nejvhodnější obuv do namrzlých ulic a tiše lamentoval, kdykoli podklouzl. Žena ho poslušně následovala. Vyloženě nehledala práci, vlastně ani nepotřebovala peníze. Spíš byla zvědavá. Kdo by jí chtěl nabízet práci? A vůbec jakou? A proč? Možná to je past. Ne, kdyby ji chtěl zabít, udělal by to už v hospodě, tehdy byla nejvíc zranitelná. Teď už pila a tím opět získala neskutečnou sílu. Navíc tady, ve tmě a v zimě je v obrovské výhodě a proti ní by neměl šanci. Ale ani ona nechtěla ublížit jemu, už pila a víc nepotřebovala. I když “žízeň” nebyla otázka chutě... spíš zásad a zkušeností.
Zastavili před jedním z domů. Muž rytmicky zaklepal na dveře a čekal. Po chvíli se za dveřmi ozval šramot a cvakání zámku. Žena dokonce předtím slyšela i kroky a podle zvuků byla schopná určit počet lidí uvnitř. Dveře se otevřely a starý muž se svraštělým obličejem, zřejmě sluha, je pobízel ke vstupu. Muž v kroužkové zbroji cestu znal a vedl ženu do vyhřátého pokoje. Pokoj byl vlastně obrovskou knihovnou, v jejímž středu stál honosný stůl. Za stolem seděl urozený muž s bílými, ondulovanými vlasy a vznešeným oblečením. Bělovlasý muž odložil rozepsaný spis a upřel na ženu pohled.
“Buď pozdravena, paní,” odstrčil židli, vstal a vykročil směrem k ženě. “Mé jméno je Tyrool.”
Podíval se jí zpříma do očí. Chtěl vidět ty oči. Chtěl ukázat že pohled do nich vydrží. ...Byl to hrozný pocit. Jako kdyby držel ruku v ohni. Úsměv na uvítanou se mu z tváře vytratil, ale pohledem neuhnul...vydržel. Bylo vidět, že Tyrool nezískal urozené postavení jenom kvůli diplomatickému vystupování, ale především díky své pevné vůli. Na ženu to udělalo dojem a rovněž uznala za vhodné se představit.
“Kriss.”
Urozený muž lehce naznačil úklon, sice menší, než kázala etiketa, ale i tak se choval se zdvořilostí, jakou bylo možné spatřit jen u dvora.
“Posaďte se. Dáte si něco k pití?”
Muž v kroužkové zbroji i žena usedli, ale pohoštění odmítli. Alespoň Tyrool si poslal pro horký čaj a začal vyprávět:
“Vím, že peníze nemají takovou cenu pro ... jak to vyjádřit,” sepnul ruce a nadechl se, “lidi tvého charakteru. Nicméně vím, že s nimi může být život snadnější. Abych tedy neplýtval tvým i mým časem, položím zásadní otázku. Kriss, myslíš, že se tvůj čas dá vyjádřit v penězích?”
Na Kriss neudělala vznešená řeč veliký dojem.
“Možná. Záleží na tom, o co jde.”
Tyrool si změřil ženu pohledem a pokračoval.
“Hledáme schopného člověka. Člověka, jenž by ovládal umění boje, ale zároveň se nebál kouzel. Člověka který by byl hbitý, rychlý a dokázal se dostat do míst, jež jsou jiným skryta.”
Hostitel se odmlčel, jen sluha cinkal podnosem, když servíroval čaj. Ticho přerušila až Kriss
“Asi víš, že jsem upír. No, skoro upír, ale i tak jsou některé z těchto schopností upírům vlastní.” Tyrool se podíval na ženu a pak upřel pohled někam stranou... “cvak” ... Ozvalo se místností. Kriss si uvědomila podivný zvuk. Jakoby zadrčení tětivy. Instinktivně se ohlédla po jeho zdroji. Nejprve spatřila sluhu. Pak si uvědomila, že servírovací podnos vyměnil za malou kuši. A nakonec zahlédla nebezpečně přibližující se ostří šípu. Čas jako by se zastavil. Ne, nezastavil, spíš zpomalil. Kriss ohromeně sledovala blížící se střelu. Po té si uvědomila, že její ruka jako by svévolně hodlá hrot šípu zastavit... Ano, chytí ho. Ví, že to dokáže... musí.... teď... Pevně sevřela dlaň v pěst.
Z šoku ji probral až Tyroolův potlesk.
“Bravo. Nevěřil jsem, že je toho někdo schopen.”
Kriss pohlédla na Tyroola a zpátky na ruku. Dlaní ji pulzovala bolest. Upustila šíp, po prstech jí stékala černá krev. Její krev. Uvědomila si, že sevřela dlaň příliš brzy. Ale díky svým regeneračním schopnostem se rána prakticky okamžitě zatáhla a za malou chvíli nebylo po zranění ani stopy. Jen pár černých kapek ulpělo na tlustém koberci. Upírka znovu pohlédla na Tyroola. Ten zvedl obočí a vysvětloval:
“Omlouvám se ti, paní Kriss, ale pochop, že si musím zaměstnance prověřit.”
Kriss na Tyroola upřela pronikavý pohled.
“Chystáš ještě nějaké překvapení?”
Tyrool se usmál a vysvětlil:
“Ne, myslím že to stačí. Ještě jednou se omlouvám. Raději osvětlím povahu nabízeného zaměstnání.”
Nadechl se a pokračoval:
“Máme jisté zájmy v trpasličím městě Karea. Dostalo se nám zpráv, že tamější císařská armáda je vyzbrojována novým druhem samostřílů. Nová zbraň má být výjimečně účinná. Mluví se o střele, která dokáže svou silou provrtat rytíře v plné zbroji. A v době, kdy se schyluje k válce, má takováto zbraň obrovskou cenu.”
Tyrool sundal několik spisů ze stolu a vzal do rukou kovovou trubku s dřevěnou rukovětí. Předmět ukázal upírce a vyprávěl dál.
“Získat zbraň samotnou, nebyl takový problém. Ale jak se ukázalo, zbraň není možné použít bez specielně vyrobených olověných střel a hlavně prášku, který se do zbraně sype. Samostříl funguje tak, že jiskra zažehne prášek, ten se vznítí a nastalá exploze odpálí olověnou střelu.”
Tyrool se zamračil.
“Je to velice složitá zbraň. Ale právě ona rozhodne o vítězi v příští válce. Naši alchymisté se snaží dnem i nocí podobný prášek vyrobit, žel bohu bezvýsledně.”
Vypravěč položil zbraň zpátky na stůl a pokračoval:
“Naši zvědové hlásí, že prášek se vyrábí právě ve městě Karea. Přesněji řečeno v tamější laboratoři. Ale postup výroby je pečlivě střežen. V současné době hodláme do města vypravit skupinu schopných lidí, kteří by onen cenný postup výroby získali. Co říkáš?”
Kriss upřela pohled na bizardní zbraň a odpověděla:
“Nic. Nejsem alchymista. Nepoznám ten váš prášek od slepičího trusu.”
Tyrool se zamračil a vysvětloval dál.
“Se skupinou samozřejmě pojede odborník, který onen postup identifikuje. Tvoje přítomnost se mi zdá vhodná, protože je známo, že upíři mohou omámit stráže nebo měnit podobu v netopýra a dostat se tak do míst lidem nepřístupných. Oprav mě, pokud se pletu, že tvá přítomnost by mohla být naším cílům užitečná.”
Upírka přemýšlela. I když nechtěla zbytečně riskovat, práce ji lákala. Navštívila by jiné město a poznala nové lidi. Vlastně nerada zůstávala déle na jednom místě.
“Co za to?” zeptala se Kriss.
Urozený muž se usmál.
“Přestože samotná výprava může trvat měsíc, možná dva, hodlám platit zaměstnance za odvedenou práci a ne za promarněný čas. Nabízím tisíc zlatých. S takovou částkou můžeš strávit několik let docela příjemným způsobem.”
Kriss měla další otázky:
“Kdo všechno pojede?”
Tyrool přešlápl z nohy na nohu, nadechl se a vysvětloval:
“Protože město Karea je obchodní tepnou, bude menší kupecká skupinka méně nápadná. Pojede pan Derek,” kývl na muže v kroužkové zbroji, čímž ho představil, “náš alchymista a možná ty.”
Kriss se rozhodla.
“Dobrá, co mám pro to udělat?”
Urozený muž se usmál.
“Vyrazíte koncem týdne, budete přestrojeni za kupce se zeleninou, cesta bude trvat asi pět dnů a pak ve městě začíná jarmark, takže nebudete nápadní.”
Tyrool se zamyslel, ještě něco chtěl zdůraznit.
“Jo, Kriss, ještě jedna podmínka.”
Upírka tázavě zvedla oči.
“Prosím tě, nepij moje lidi.”

“To není kůň, to je vychrtlá koza a s tímhle vozem tam dorazíme až po jarmarku,“ rozčilovala se Kriss. Tyrool oponoval:
“Dorazíte včas, jarmark začíná až příští týden. Až uvidíš s jakými povozy kupci cestují budeš si připadat jako královna.”
Všichni seděli ve vyhřáté knihovně a domlouvali podrobnosti cesty. Derek také položil otázku, která ho trápila.
“Nechápu, proč vezeme zrovna smradlavý kyselý nudle.”
Tyrool se usmál a vysvětloval:
“To je nakládané zelí, v horách neroste. Trpaslíci ho kupují horníkům, prý jsou více odolnější proti nemocím. V každém případě obchodníci s jídlem jsou ve městě vítáni a tudíž méně podezřelí.”
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje uvedl sluha mladého hocha. Chlapci mohlo být tak sedmnáct let, střapaté vlasy mu zakrýval hnědý baret s pírkem a na modrých očích mu seděly kulaté brýle. Oblečen byl do teplé, kožené kazajky a vlněných kamaší. Tyrool okamžitě zareagoval.
“Dobře že jdeš”a ihned chlapce představil. “Tohle je Jakub. Váš třetí společník a odborník na alchymii. Jakube tohle je paní Kriss.”
Hoch hbitě přiskočil k ženě a podal ji ruku. Kriss vstala ze židle a přijala chlapcovu dlaň. Jakub ale sklonil hlavu, pohled do jejich očí nevydržel. Upírka byla zvyklá, že jí lidé do tváře nehledí, ale podání ruky byla zdvořilost, kterou neviděla často. Tyrool pokračoval v představování:
“A tohle je pan Derek, který bude celou výpravu řídit.”
Chlapec opět podal ruku představovanému. Derek neuznal za nutné židli opustit, ale ruku přijal. Hned nato položil Tyroolovi další otázku:
“Myslel jsem, že s námi pojede magistr Koner?”
Tyrool svraštil čelo.
“Koner je správce všech zdejších laboratoří. Nemohu si dovolit ho postrádat. Jakub je jeho nejlepší učedník. Pokud vím už dosáhl hodnosti bakaláře a dle slov magistra je v chemickém oboru jeho nejlepší žák.”
Chlapec nenechal ostatní na pochybách.
“Pane, možná jsem mladý, ale věřte, že v chemii jsem zdatný učedník.”
Derek si pohledem znovu změřil chlapce.
“Nejde jenom o vzdělání. Cestou se mohou přihodit nebezpečný věci a v takový situaci bude potřeba zachovat chladnou hlavu. Myslíš, že to zvládneš?”
Jakub se zamyslel a pomalu pokračoval.
“Je těžké představit si, co nás může cestou potkat, ale s rizikem jsem počítal, už při přijetí této práce.”
Derek kývl hlavou.
“Dobře, uvidíme co v tobě je.”
Tyrool si oddechl a opět se chopil slova:
“Takže, mám tady mapu samotného města, seznámím vás s důležitými místy.”
Plánování cesty trvalo ještě dlouho, ale všichni šli brzo spát a druhý den družina vyrazila na dalekou cestu do trpasličího císařství.

První den ubíhala cesta pomalu a nudně. Mrzlo, padal sníh a do tváře foukal ostrý vítr. Kriss seděla společně s Derekem na kozlíku. Jak brzy zjistili, bylo lépe, když povoz řídil Derek, kůň v ženě necítil člověka a jankovatěl, kdykoli se přiblížila. Jakub seděl pod plachtou na sudech se zelím, z jedné ze svých beden vytáhl knížku a volný čas trávil četbou. K obědu pojedli něco sušeného masa, aniž by povoz zastavili. I Kriss snědla svůj příděl, ne proto, že by měla hlad, v pravém slova smyslu ani jíst nemusela, ale nechtěla dávat najevo svou odlišnost. Až k večeru se utábořili u cesty pod skalním převisem. Derek se postaral o koně. Kriss nanosila nějaké roští a Jakub rozdělal oheň. Tak si k večeru mohli sušené maso alespoň opéct.
“Tak cos’ vyčet’ v knížkách, mladej? Možná už víš, jak umíchat ten prášek a mohli bysme to rovnou otočit,” dorážel Derek na Jakuba.
Hoch se nenechal a vysvětloval:
“Kdepak, výroba andělského prachu se nedá vyčíst z knížek.”
Kriss zvedla obočí.
“Andělského prachu?”
Chlapec vyprávěl, byl očividně ve svém živlu.
“Ano, tak se mu říká. Někteří alchymisté věří, že tímto prachem andělé zapálili hvězdy. Říká se, že tajemství andělského prachu znali jen bohové. V jedné hádce jim ale tajemství spadlo z nebe na zem, kde ho našli lidé. Tedy přesněji řečeno trpaslíci. Ti se ale o nalezené tajemství dělit nehodlají, myslí si, že jim ho bohové dali, aby se stali pány světa.”
Hocha těšilo, že přitahuje pozornost a obeznámil ostatní i s vlastním názorem.
“Já ale na takové báchorky nevěřím. I když nepopírám, že tajemství andělského prachu je snem každého alchymisty, tedy i mým. Určitě ale nejde vyčíst z nějaké knížky.”
Chlapec přestal v monologu. Ne proto, že by neměl co říct, jak všichni brzy poznali, Jakub měl co říct ke všemu, ale opečený kus masa byl hotový a s plnou pusou se mu špatně vyprávělo.
Když dojedli, Derek zanadával na studené počasí a otočil se k ohni zády, aby si prohřál ztuhlý hřbet. Jakubovi něco blesklo hlavou a utíkal do vozu. Bylo slyšet jak se přehrabuje ve svých zavazadlech. Po chvíli se vrátil a podával Derekovi objemnou, podlouhlou láhev. Derek si prohlédl nažloutlou tekutinu, láhev odšpuntoval a přitiskl nos až k hrdlu. Nasládlá vůně hrušek vyčarovala na jeho tváři úsměv. Zavřel oči a ochutnal. Pak vrátil láhev Jakubovi. Chlapec ji bez meškání podal Kriss. Té sice zima nebyla, ale také si lokla. Chuť hrušek po sobě zanechávala příjemné a sladké teplo, u ženy však silný alkohol vyčaroval kašel a příval slz v očích. Zatímco láhev putovala z ruky do ruky, Jakub začal vyprávět, jak se takový nápoj vyrábí, jak se pozná kvalita a kdy je lépe se konzumaci vyhnout. Vyprávění bylo dlouhé a chlapci činilo potěšení. Nakonec všichni ulehli na vůz vedle sudů se zelím, kde se přikryli kožešinami a usnuli.

Ráno bylo studené a mrzuté. Mrzuté hlavně proto, že když vstávali, jeden ze sudů se uvolnil a vypadl z vozu. Naštěstí se nerozbil. To bylo podle Dereka jediné štěstí, protože smrad, který se uvnitř skrýval, by dozajista všechny zabil. Nicméně sud roztrhl plachtu, a tak tento den jel na kozlíku Jakub s Derekem a Kriss zůstala ve voze, kde vzpomínala na své dětství a na dobu, kdy se učila vyšívat. Když byla se svým dílem spokojena a plachta jakž takž držela, zůstala ve voze. Cesta pod plachtou byla nudná, tak poslouchala rozhovor Jakuba s Derekem. Většina rozhovoru se ale točila kolem výroby koštované lihoviny a to Kriss nudilo. Přemýšlela, jak si zkrátit dlouhý čas, když vtom najel vůz na výmol v cestě a z jednoho ze zavazadel vypadla knížka nebo spíš sešit. Kriss zjistila, že se Jakubovi otevřel kufr, ve kterém skrýval své učené knihy. Upírka sebrala sešit. Některé stránky byly zmačkané, snažila se je proto narovnat. Deník obsahoval hodně textů, obrázků, chemických vzorců, ale oči ji utkvěly na jedné ze stránek. Četla verš:

Za oknem dívka sní,
krásná jak květ,
tak rád bych přišel k ní
a v úctě měl svět.

V sešitě psal chlapec dál o dívce, které patřilo jeho srdce. V básni se hoch vyznával ze svého pokušení, ze své bolesti a z lásky. Když chtěl Jakub doplnit nedostatek hřejivé tekutiny, rozhrnul plachtu, překročil kozlík a zamířil ke svému kufru. První, co spatřil, byla Kriss s jeho denníkem. Se zamračeným výrazem vykročil k ženě. Vůz drkotal, chlapec opatrně obcházel sudy, a když se ke Kriss přiblížil, vytrhl ji sešit z rukou. Neřekl nic, jen schoval denník zpět do dřevěného kufru a otočil klíčem. Kriss se pokusila usmířit.
“Promiň, nechtěla jsem ...”
Ale Chlapec jí nevěnoval pozornost a vrátil se zpátky k Derekovi. Upírka se cítila provinile a po zbytek dne zůstala ve voze.
Navečer družina zastavila v jedné vesnici. Zdejší hostinský dopřál koni ovsa a novým hostům pokoj. Derek se svalil do první postele, kterou uviděl. Jakub si stěžoval na neskutečnou zimu, která v pokojích pro hosty panovala. Také vyjádřil obavy o zdraví drobného hopsavého hmyzu, který se pod ztuhlým slamníkem snažil neúspěšně přezimovat. Alespoň, že k jídlu dostali horké skopové a naplnili žaludky.
Ráno před odjezdem je hostinský posilnil hovězím vývarem, a tak další cesta nebyla tolik mrzutá, jako včerejší. Derek cestou učil Jakuba řídit povoz, takže jim jízda ubíhala rychle. Navečer se všichni utábořili poblíž lesa, kde vítr tolik nefoukal.
“Sakra, to je zima,” bědoval Jakub. “Pane Dereku, nevíte, kdy už tam dojedem?”
“Když to půjde dobře, tak snad zítra,” zamyslel se, “Nebo pozítří. Co mě však trápí víc, je, že jsem cestou viděl vlčí stopy.”
Rozhrnul ohniště, položil na kámen sušené maso a nakvašeně dodal: “Budeme muset celou noc udržovat oheň.”
Jakubovi blesklo hlavou.
“Mám nápad.”
Skočil na vůz a přinesl malou lahvičku, kterou vylil do ohně.
“Po této směsi, vydrží oheň po celou noc, aniž bychom museli přikládat.”
Derekovi se nápad líbil a pomyslel si, že v tom klukovi opravdu něco je, ale názor rychle změnil.
“Je normální, aby měl oheň zelenou barvu?”
Jakub opatrně vysvětloval:
“No ... to je dáno složením přísady.”
Derek vyndal z ohně opečený kus masa. Shledal že pokrm nabyl stejné barvy a s nedůvěrou večeři ochutnal.
“Chutná to jako ponožky.”
Jakub se omlouval:
“No, k přípravě jídla to není nejvhodnější. Ale jedovatý by to bejt nemělo.”
Derek na Jakuba vypoulil oči. Kriss vyprskla smíchy a Jakub zkroušeně dodal. “Alespoň si myslím.” Derek mrzutě hodil večeři do ohně a zanadával. Kriss se smála. Jakub se snažil obhájit neškodnost pokrmu tím, že vysvětloval složení přísad, ale nikdo v přípravě večeře nepokračoval. Nakonec šli všichni spát.
V noci se Kriss probudila. Nevěděla proč, ale měla divné tušení. Pak to uslyšela. Krajem se ozvalo dlouhé vlčí zavytí. V tu ránu byl Derek na nohou a už se hrabal z vozu ven k ohni. Kriss probudila Jakuba. Jakub spal tvrdě.
“Hmmm ...Co se děje?”
“Vlci. Musíme k ohni,” vysvětlila Kriss. Všichni se shromáždili u ohně, který stále zářil nehasnoucím nazelenalým plamenem a poslouchali. Další vlčí zavytí na sebe nedalo dlouho čekat. Derek rozdal každému hořící pochodeň a snažil se určit, ze které strany mohl zvuk přicházet. Jakub si uvědomil, že vlka viděl akorát jednou - cvičeného v cirkuse. Tušil, že dnes mu vlci předvedou jinou podívanou. Dostával strach, ale snažil se předstírat, že se klepe jen zimou. Kriss spatřila vlky jako první. Na protější palouk krásně svítil měsíc a černé siluety na bílém sněhu byly vidět už zdálky.
“Támhle jsou.”
Derek odložil pochodeň, aby ho neoslňovala a hleděl do tmy.
“Pane bože. Těch je.”
Ohromeně sledoval blížící se početnou smečku. Uvědomoval si, že takovému počtu se neubrání, ani kdyby zapálili celý vůz. I kůň začal nervózně pofrkávat. Kriss vlčí smečka fascinovala. Pozorovala blížící se vlky jako v hypnóze. Pak jako bez duše zahodila pochodeň a vykročila vlkům vstříc.
“Co to děláš?” zeptal se nechápavě Derek.
Jakub pomalu propadal panice. Vlčí smečka byla už kousek od nich. Každou chvílí zaútočí a roztrhají je na kusy. Vtom si uvědomil, že smečka zpomalila. A že zpomaluje dál, místo aby se připravovala k útoku. Pak jen zíral s otevřenou pusou. Smečka se zastavila asi pět sáhů od družiny. Kriss šla stále blíž. Jeden z vlků, asi vůdce smečky, se k upírce pomalu přibližoval a tiše kňučel. Hlavu měl svěšenou k zemi, jako by se bál. Kriss se k němu sklonila a pohladila ho. Vlk se o ní otřel a dlouze zavyl. Pak zamířil pryč a s ním celá smečka.
“To ... to ... bylo neuvěřitelné. Jak jsi to dokázala?”
Jakub byl ohromen.
“To mě musíš naučit.”
Derek se tázavě podíval na Jakuba.
“To bych ti nedoporučoval.”
Jakuba překvapil Derekův odmítavý postoj.
“Co...proč...ty bys nechtěl umět řeč zvířat?”
Derek poklidně odpověděl:
“Já bych hlavně nechtěl bejt upírem.”
V tu chvíli by se v Jakubovi krve nedořezal.
“Co? Ty jsi upír?” Obrátil pohled na Kriss, zatímco se žena vracela k ohni.
“No, nejsem úplně upír,” zarazila se. “Copak tobě to Tyrool neřekl?”
Chlapce objala hrůza. Snad ještě větší, než ze smečky vlků. Rychle skočil do vozu a začal se přehrabovat v jedné z beden. Když našel co potřeboval, vrátil se k ohni a s divokým pohledem v očích a s krucifixem v ruce mával na Kriss.
“Ustup, Satane!”
Kriss polekaně uskočila. Takovéhle věci jí nedělaly dobře. Snažila se chlapci čin rozmluvit.
“Jakube, schovej to!”
I Derek se snažil hocha přesvědčit.
“Nech toho, copak nevíš kdo tě právě zachránil před sežráním?”
Jakub však vedl svou.
“Ne! Je to ďábel! Cožpak nevíš, že nám v noci prokousne hrdlo a vysaje všechnu krev?”
Derek pokýval hlavou.
“A nemyslíš, že kdyby to chtěla udělat, udělala by to už dávno?” Kriss měla zlost, nenáviděný předmět ji oslaboval. Pokusila se chlapce ještě jednou přesvědčit.
“Jakube, naposledy. Schovej tu věc.”
Jakub se však přesvědčit nedal.
“A já říkám naposled. Odstup, S... Auuuu!”
Něco ho zezadu uhodilo, až upadl na zem. Ohlédl se. Mžitky před očima mu zhoršovaly orientaci. Byla to Kriss. Jakub nechápal jak se mohla tak rychle dostat za jeho záda. Jen tupě zíral.
“Schovej si tu věc a jdi si lehnout. Opravdu slibuji, že ti neublížím.”
Jakub se pomalu zvedl, něco si broukal pod vousy, ale ženu poslechl. Derek hodil pochodeň do ohně a vydal se za chlapcem.
“No, já půjdu taky spát.” Ještě se za Kriss otočil “Jo a Kriss? Děkuju.”

Další den bylo krásně, ostrý vítr ustal a na čistém nebi zářilo slunce, až oči přecházely. Jakub si po ránu důležitě ohmatával krk a hledal stopy po upířím kousnutí. Dokonce nehodlal v cestě pokračovat bez Derekova ujištění, že mu proměna v upíra opravdu nehrozí. Cesta ubíhala rychle, a tak už odpoledne v dálce viděli cíl jejich výpravy. Město Karea leželo v údolí, a protože bylo přikryto mlhou, bylo z něj vidět jen několik věží a vysokých komínů. Co však bylo zajímavé, čím více se k městu blížili, tím víc sníh ubýval. Nakonec se cesta proměnila v blátivou brázdu, což dělalo povozu nemalé problémy. A když přijeli ještě blíž, zjistili, že město nehalí mlha, ale nějaká čpící pára. Zpočátku jim smrad připadal tak hrozný, že si zakrývali nos a ústa, ale časem si zvykli.
Když přijeli k městské bráně, zastavila je zdejší stráž. Trpasličí vojáci byli opravdu vyzbrojeni samostřílem, který u Tyroola viděli, a i když byli všichni zvědaví, nikdo z družiny efektivitu zbraně zkoušet nehodlal.
“Stůj, stůj kramáři,” postavil se jim velitel stráží do cesty. “Cožpak neznáš zákon? Každý luďský přilezenec mosí byť zaevidován.”
Derek nasadil omluvný tón:
“Omlouvám se, pane. Samozřejmě, že znám císařské zákony.”
Strážný si je podezřívavě prohlížel.
“Kam sa chystátě?”
Derek poslušně odpovídal.
“Na jarmark, vznešený pane.”
Strážný se pracně vyškrábal na vůz, což mu při jeho výšce dělalo nemalé problémy, a prohlížel si sudy. Pak do jednoho z nich kopl.
“A čo mátě v tych sudech? Máme nakázáno všetky zásilky kontrolovať. Otevřtě to.”
Derekovi, při pomyšlení, že otevře jeden ze sudů, přeběhl mráz po zádech. Ale věděl, že nesmí zaváhat, a tak ochotně začal s otevíráním jednoho ze sudů.
“Vezeme opravdovou pochoutku. Jmenuje se to Kyselé nudle.”
Derek začal zápasit s jedním sudem.
“Trochu ustupte, pane, strašně to smrdí.”
Ta slova vzbudila ve strážném respekt.
“Dosť. Něchaj si ty svoje smradlavé nudle na jarmark.”
Upřel pohled na Jakuba.
“To je tvoj syn?”
“Ano, pane.”
Strážný dál přecházel po voze a ukázal na Kriss
“A ona?”
Derek si dál vymýšlel rodinné svazky.
“Moje žena.”
Aby svému tvrzení přidal váhu, sedl si vedle Kriss a vzal ji za ruku. Měla ji strašně studenou. Strážný si uvědomil, jak jsou lidské ženy proti trpasličím ošklivé. Kriss mu připadala oproti jeho vlastní ženě tak hubená a ani neměla knír. Strážný nevěřícně zakroutil hlavou a s pocitem, že má před sebou někoho, kdo je na tom hůř než on, družinu do města vpustil
Derekovi se ulevilo. Znal mnoho obchodníků, co měli vstup do císařství zapovězen a fakt, že se dostali až sem, mu zlepšil náladu. A tak vůz pomalu míjel bloky domů. Tyrool neměl tak docela pravdu, když tvrdil, že ve městě je laboratoř. Spíš by se dalo říci, město je v laboratoři. Po celém městě bylo rozvedeno všelijaké potrubí. Z každého ventilu unikala různobarevná pára a mezi tím vším zdejší obyvatelé žili. Hned vedle hospody, kde se družina ubytovala, stála obrovská cisterna, pak tam byl krámek s pečivem a vedle něj nějaká destilační věž, ze které odkapávala nazelenalá kapalina, v jejíž kaluži ležela mrtvá sýkorka, zpolovic ohlodaná na kost.
Ubytování v hostinci nebylo nejlevnější, a to se snažil Derek o ceně smlouvat. Ve zdejším městě bylo vůbec draho. Hlavně jídlo, tedy alespoň podle lidských měřítek. Naopak se zde dalo relativně levně nakoupit zlato, drahé kovy a nerosty vůbec. Tedy, ne že by zde trpaslíci zlatem hýřili, to v žádném případě. Trpaslíci každý drahý kamínek několikrát v dlani otočili, než se s ním, se slzou v oku, rozloučili, ale bylo vidět že město Karea je především obchodním centrem, kam jezdí lidé prodávat jídlo a potraviny za trpasličí poklady, které císařští těží hluboko v horách.
Derek si s povzdechem spočítal všechna zavazadla a přelétl očima malý pokojík, který jim hostinský pronajal. Nízký strop, jedna malá rozvrzaná skříň, přízemní stůl, několik štokrlat, o velikosti nepohodlných pelestí nemluvě.
“A to se ten vydřiduch kasal, že pokoje jsou na lidskou velikost!”
Jakub nechápavě pokrčil rameny a zapálil svíčku, aby osvítil pokoj, neboť venku už zapadalo slunce. Derek dál nahlas rozmýšlel, co všechno musí udělat.
“Musíme se zbavit vozu. Skladovací prostory jsou tady dražší než jídlo a nocleh dohromady. Tažnej kůň nám už taky nebude k ničemu. A pak zde musím kontaktovat některé naše zdroje.”
Znovu si povzdechl:
“Vy jděte spát, já si půjdu popovídat s kupcema dole v krčmě.”
Derek vykročil k východu z pokoje. Bum. Zaklel. Jeden z nízkých trámů ho udeřil do hlavy.
“Toho vydřiducha stáhnu z kůže!!!” Držel se za hlavu. “Tohle že je lidská velikost?!?”
Jakub šel spát. Dokonce ani nepromluvil. Možná ho Kriss štvala, možná měl z ní stále strach, ale spíš byl příliš unavený. Dokonce ani nelamentoval na nedostačující postel, jak bylo jeho zvykem. Kriss se ještě chvíli dívala z okna do tmy, a pak šla rovněž spát. Také už měla toho studeného cestování po krk.
Ráno, když se probudila, byl už Jakub vzhůru. Seděl u malého stolku, z jedné knihy něco četl a do jiné něco psal. Kriss se posadila a rozmrzele se prohrábla ve svých bohatých kadeřích. Bolela jí záda. V malé a tvrdé posteli se musela pořád otáčet z boku na bok a tak se moc nevyspala. Jakub, i když byl o něco menší než Kriss, na tom zřejmě nebyl o moc lépe, nicméně byl zabrán do četby a probuzené upírky si ani nevšiml. Kriss se pomalu oblékla a učesala. Dokonce našla káď s vodou, ve které mohla omýt obličej a zahnat ranní ospalost. Své kadeře rozčesávala po paměti. Trpaslíci zřejmě neznali, nebo neměli v oblibě vynález zvaný “zrcadlo”. Kriss sama neměla moc zavazadel, ale z toho, co měla, zabíraly většinu místa přípravky, které ji, alespoň podle ní, činily krásnější. Uprostřed této dlouhé procedury se ozvalo zaklepání na dveře.
“Pan Derek posílá snídani.”
Hlas za dveřmi nečekal na zvláštní pozvání a dovnitř vstoupil mladší trpaslík - soudě podle kratšího vousu. Okamžitě servíroval podnos plný horkého masa s trochou zeleniny. Jakubovi se očividně nelíbilo, že se podnos ocitl na jeho knížkách, ale zřejmě měl hlad, neboť ani moc neprotestoval. Zatímco Kriss dokončovala zevnější úpravu, Jakub se bez pobízení pustil do snídaně. Kriss se pokusila prolomit dlouho trvající ticho a zeptala se na kvalitu snídaně.
“Je to dobrý?”
Jakub polkl, na tváři se mu objevil škodolibý úsměv a odpověděl:
“Výborný. Pojď si vzít. Skopový na česneku, to je moje.”
Chlapec chtěl očividně upírku vyprovokovat. Kriss to poznala. Vzala kus masa z podnosu, ochutnala a konstatovala:
“Jo, česnek miluju.”
Ve skutečnosti ji česnek nikdy moc nechutnal, ale chtěla Jakubovi ukázat, že většina pověr o upírech je smyšlená. Hoch, když ji spatřil, zapomněl žvýkat.
“Říkala jsi, že jsi upír, tak jak to, že můžeš česnek?”
Kriss si k němu přisedla a vysvětlovala.
“Především jsem říkala, že nejsem úplný upír,” povzdechla, nerada o tom mluvila, ale nechtěla nadále snášet chlapcovu nevraživost. “Víš, kdysi jsem byla normálním člověkem. Ale asi jsem udělala něco špatně. Alespoň podle některých lidí. Stihlo mě prokletí, které už nelze vrátit. Prokletí, kterému se snažím odolávat, ale i tak jsem trochu jiná.”
Jakub byl ohromen, stále nerozžvýkal sousto a mluvil s plnou pusou.
“Mně bylo divný, že ti nevadí slunce. Teď ten česnek. Ale kříže se bojíš.”
Kriss přikývla.
“Sama nevím proč, něco ve mně se vzepře a nevydržím to.”
Jakub pokračoval v jídle a pokládal další otázky, vlastně už na něm ani nebyl vidět strach, byl zvědavý. Zkrátka byl opět ve své kůži.
“Ale když mě kousneš, tak se ze mě stane taky upír? Co? Zkrátka až nad tebou prokletí zase získá moc, tak vypiješ mě, Dereka a ...”
Kriss mu skočila do řeči.
“Pokud se bojíš, že se z tebe stane upír, tak zbytečně. Na to, aby ses stal nemrtvým, by pouhé zranění krční tepny nestačilo.”
Jakubovi se rozšířily zorničky.
“Také ty by jsi musel ochutnat mou krev.”
Jakubovi chvíli trvalo, než se zmohl na slovo, pak se zašklebil a ohodnotil temný rituál:
“To je pěkně hnusný.”
Kriss si povzdychla:
“Já si to nevymyslela.”
Jakub měl už připravenou další otázku.
“A kdy tě začne prokletí ovládat?”
Upírka dál vysvětlovala:
“Abych to vysvětlila správně, tak dnes mě už prokletí tak úplně neovládá.”
Trochu se odmlčela.
“Nemusím každého člověka, kterého ochutnám, zabít a ani to obvykle nedělám. Ale pokud se nenapiju lidské krve jednou měsíčně, zemřu.”
Kriss doufala, že tím chlapcovy otázky skončily a nebude muset vysvětlovat fakt, že úplněk je tím jediným dnem, kdy musí tento krvavý čin spáchat. Ale Jakub přemýšlel, jakou další otázku položit. Naštěstí nastalé ticho přerušil Derek. Vešel do pokoje a začal vyprávět:
“Takže povoz jsem výhodně prodal, na hospodským jsem vymámil slevu za nevhodné pokoje a kontaktoval jsem pár zdejších alchymistů. Výrobu toho prášku nezná jen tak někdo. Přesněji řečeno - jeho výroba je střežena přímo císařským zástupcem.”
Jakub se chtěl předvést a navrhoval:
“Mohl bych se sám projít městem a kontaktovat alchymisty. Jistě by mně, jako kolegovi leckterou informaci prozradili.”
Derek obrátil oči v sloup.
“Hochu, jen to ne.”
Jakub měl v očích otazníky a Derek pokračoval:
“Poslouchal ses někdy? Vždyť ty co nevíš, snad ani nepovíš. Pustit tebe ven by znamenalo vykřičet z okna účel naší cesty.”
Jakub posmutněl a začal škemrat:
“Pane Dereku, to mám tady celý den sedět? Já opravdu ...”
Derek však vedl svou:
“Ne, musel bych jít s tebou a teď jsem opravdu unavený. Celou noc jsem něco prodával, nabízel, kupoval a teď se musím vyspat.”
Kriss vstala ze židle a oblékala si svůj plášť.
“Já na něj dohlédnu. Jestli začne povídat o čem nemá, uvidí.”
Jakub se natočil ke Kriss a přikyvoval. Derek byl příliš unavený a věděl, že by v pokoji chlapce stejně neuhlídal.
“Tak dobrá.”
Ale než se svalil do postele, chtěl se ještě na něco zeptat.
“Jo, jak vám chutnala snídaně?”
Jakub vychvaloval kuchařovo umění a děkoval za vynikající skopové, zatímco se Derek přikrýval krátkou peřinou a jakoby mimochodem vyjevil složení snídaně.
“To nebylo skopové. Já dobře věděl, že toho koně nemám prodávat.”

Kriss s Jakubem se společně prodírali davem. Pozvolna mířili k centru a prohlíželi neomalenou architekturu zdejších domů. Oba znali dopodrobna plán města, ale shledávali, že mapa, kterou u Tyroola viděli, nebyla úplně přesná. Bylo zřejmé, že město se rozrůstá a přestavuje každým dnem.
Oba prošli náměstím, kde se připravoval jarmark, nakoukli do okolních krámků, prohlíželi nabízené zboží a předstírali zájem. Většina obchodníků byli kováři, kovotepci, brusiči a zlatníci. O to víc Jakuba překvapilo, když v postraní uličce spatřil knihkupectví. Chlapec nebyl k udržení, sliboval Kriss hory doly, jen aby mohli jít dovnitř.
Krámek byl malý. Když vešli, nade dveřmi zacinkal zvoneček, aby upozornil majitele na nové zákazníky. K natěsnaným regálům knih, vzhlížel Jakub s obdivem. Obzvláště v tak malé místnosti. Okamžitě se k jedné polici knih sklonil a pročítal názvy. Kriss byla také překvapena, ale více než ke knihám vzhlížela k nízkému zdobenému stropu, podivně tvarovanému lustru a vůbec k celkové výzdobě místnosti, takže úplně přehlédla přítomnost staršího mužíka, který se z ničeho nic objevil před ní.
“Ehmm. Smím něčím posloužit vážená dámo a pane?”
Kriss se trochu lekla, když spatřila staršího trpaslíka bez vlasů s bílým vousem a tlustými brýlemi, ale okamžitě se vzpamatovala.
“Ne, díky. Jenom se díváme.”
Jakub se vůbec nedal vyrušovat a pokračoval v prohlížení regálu. Obchodník dál nabízel svoji pomoc.
“Máme tady prózu i poezii. Můžu vám nabídnout dramata, tragédii i komedii. Písmo prosté i učené, jistě si vyberete.”
Kriss přikývla, a aby od sebe odpoutala obchodníkovu pozornost, vzala jednu z knih do rukou, naslepo ji otevřela a předstírala zaujetí. Prodavač poznal, že zákazníci nechtějí být rušeni a dále neobtěžoval. Kriss zjistila, že otevřela jeden starý veršovaný román, který kdysi četla, a tak zavzpomínala na své mládí, listovala knížkou a na svět kolem úplně zapomněla. Z četby ji vyrušil až Jakub.
“Co to čteš?”
Kriss se odtrhla od řádky, byla rozrušená, když si uvědomila, že hoch už patrně prošel celou knihovnu.
“Jeden starej román. Četla jsem ho kdysi jako mladá holka. Je to o dívce...”
Upírka si uvědomila, že začala vyprávět o věcech z jejího mládí, o věcech, o kterých mluvit nechtěla. Podvědomě cítila, že by mohla odkrýt některé své citové slabiny. Kousla se do jazyka a intuitivně přešla řečí do protiútoku.
“No, je to něco jako básně o dívce ve tvém deníku.”
Sakra. Zase tohle říct nemusela. Chtěla se bránit, ale v žádném případě neměla ubližovat. Radši zmlkla. Jakub se hryzl do spodního rtu, na chvíli sklopil oči, ale pak se zpříma podíval upírce do tváře. Bylo to poprvé, co tento pohled vydržel.
“Tak to ten román skončil špatně, protože ta dívka z mého deníku se nakonec vdala.”
Kriss si v myšlenkách nadávala, jaká je husa. Nechtěla hocha provokovat. Cítila, že musí něco říct, musí se nějak omluvit.
“Promiň, nevěděla jsem.”
Nebylo to tak úplně, co by chtěla říct, ale byla ráda, že se zmohla alespoň na něco. Na Jakubovi bylo vidět, že ho řeč vyvedla z míry.
“Je to už dávno. Ta dívka byla dcera jednoho sedláka z mojí rodné vesnice,” povzdychl si Jakub. “Možná mezi námi kdysi něco bylo, ale já pak šel do učení alchymie a všechno to nějak uteklo.”
Chlapcovi se lepil jazyk na patro.
“Pak mi napsala, že už na mě nečeká.”
Až teď si Jakub uvědomil, že se moc rozpovídal.
“No zkrátka podprůměrnej román. Dneska už radši básně nepíšu.”
Hoch se snažil řeč odvést jinam.
“No, ale našel jsem tady vynikající publikaci o čtyřech elementech.”
Kriss nechala Jakuba vyprávět o přednostech zdejších učených knih, ale protože stejně neměli peníze nazbyt, nic nekoupili.

Odpoledne se Kriss s Jakubem ještě dál toulali po městě. Zjistili, že císařské laboratoře jsou pouze v severní části města. Ostatní nádrže, cisterny, chladící věže a komíny slouží jiným alchymistům. O výrobě andělského prachu se však ani nezmínili, dokonce i Jakub věděl, že v žádném případě nesmějí upoutávat cizí pozornost. Navečer je v pátrání vystřídal Derek a v nočních hodinách sám spřádal své informační sítě, ze kterých přicházely různé zprávy.
Tak to šlo několik dní, než se družina nenápadně dopracovala k informaci, že celé složení andělského prachu nezná nikdo, kromě císařského zástupce jménem Prachař. Derek získával útržkovité informace od zaměstnanců císařských laboratoří, ale k určení přesného postupu to zdaleka nestačilo. Zbývalo jediné.
“Takže tam budeme muset jít v noci všichni,” shrnul plán Derek.
“Kriss zajistí stráže, já se pokusím otevřít zamčené dveře a až prohledáme Prachařovu kancelář, Jakub zjistí jestli tam je ten slavnej postup.”
Kriss přikývla. Dokázala “vycítit” trpasličí přítomnost. Za tmy, kdy bude továrna v klidu, by neměl být problém uspat kohokoliv. Derek pokračoval:
“Možná, že tam ten postup ani není, ale prozatím nevidím jinou cestu.”
Jakub měl obavy. Co když ten postup ani nepozná? Výsledný prášek by určitě identifikoval, ale přísad může být několik. A i když zná většinu alchymistických prvků, vždy může něco zůstat skryto. Něco, co přehlédne. Měl obavy. Ale nesměl zklamat, vždyť kdyby mu jeho učitel magistr Koner nevěřil, určitě by ho na tuto výpravu neposlal.

Derek potichu otevřel skladiště a pokynul ostatním. Jakub i Kriss spěšně vklouzli dovnitř a Derek tiše zavřel vrata. Ve skladišti byla tma a smrad. Neskutečný smrad. Kriss viděla dobře, byli ve skladišti nějakého hnojiva, nebo dokonce trusu. Čert ví, k čemu alchymisti takové přísady potřebovali, ale v tomhle městě už se nedivila ničemu. Derek otevřel jednu krabičku, která vydávala slabé světlo. Jakub byl zvědavý, jaký světelný krystal dokáže takové světlo vydávat. Už se chtěl zeptat, když vtom mu podklouzly nohy.
“Auuuu!”
Kriss s Derekem se otočili. Derek supěl:
“Možná ti to nedošlo hochu, ale jsme tady tajně. To znamená, že by o nás nikdo neměl vědět a pokud nás chytnou tak nás nejspíš budou mučit a pak teprv zabijou.”
Derek měl zlost, ale nemohl křičet, jen šeptal:
“Takže se zvedni z těch sraček a buď zticha.”
Jakub ani nemukl. Opatrně se zvedl a následoval Dereka. Postupovali skladištěm dál.
“Musíme až nahoru do věže. Tam má Prachař svou kancelář.”
Když prošli skladištěm, pokračovali chodbou na jejímž konci hlídal jeden trpaslík. Strážný byl slyšet už z dálky, protože falešně pohvizdoval nějakou odrhovačku. Nicméně zvuk se prázdnou chodbou roznášel, a tak bylo obtížné zjistit zdroj nekvalitní reprodukce. Naštěstí k nim stál trpaslík zády. Pohodlně se bokem opíral o nějakou cisternu a přítomnosti někoho dalšího si ani nevšiml. Derek si tak mohl rozmyslet, jak se nepohodlného strážného zbaví. Nakonec vytáhl svůj krátký meč, tiše se k trpaslíkovi přiblížil a vší silou ho udeřil naplocho po nechráněné hlavě. Omráčený strážný se okamžitě svalil k zemi a s žuchnutím zakončil svoje sólo. Trpaslíci měli tvrdší lebku než lidi, ale rána, kterou mu Derek uštědřil, by omráčila i nosorožce.
A tak mohla družina projít chodbou a dostat se do další místnosti. Byla menší a její stěny byly z kovu. Avšak dveře, které vedly dál, byly zamčené. Derek si už začal připravovat svou sadu paklíčů, když vtom se dveře, kterými družina vešla, zabouchly. Kriss k nim přiskočila a zalomcovala klikou. Bezvýsledně. Byly zamčené.
“K čertu, je to past!” křikla na Dereka.
Ozvalo se divné syčení. Pak si povšimli, že nějaká pára vychází ze stěn. Jakub ještě ostatní varoval:
“Nedýchejte to!”
Derek zadržel dech a zoufale se pokoušel dveře otevřít, ale zámek byl mistrovská práce a všem paklíčům odolával. Všichni se snažili nedýchat jak jen to šlo, ale jestli to vydrželi minutu možná dvě, bylo to hodně? Víc jim plíce nedovolily, nadechli se, ucítili jak se jim motá hlava a upadli na zem.
Kriss se probudila. Hlava ji příšerně bolela. Zjistila, že je přivázaná k nějaké židli. Pak se rozhlédla kolem. Přivázáni byli všichni tři. Jakub už byl vzhůru a Derek se právě probouzel. V místnosti byli ještě tři trpaslíci. Jeden z nich rozkazoval, další dva byli strážní. Byl zde velký stůl, na policích mnoho knih, několik zkumavek, kahanů a lahviček s mnohobarevnými tekutinami. Velící trpaslík se ptal hlídačů:
“Jsou už vzhůru?”
Jeden z nich odpověděl svému nadřízenému otázkou:
“Mám každýmu jednu ubaliť? To jich probere.”
Jejich šéf se zamyslel:
“Ne. Myslím, že už nás slyší.” Pak trpaslík promluvil: “Takže mě poslouchejte. Mé jméno je Prachař. A jsem magistr císařských laboratoří. Vy jste prašivý zloději. A já se vás zdvořile zeptám, co jste zde chtěli.”
Kriss zjistila, že je přivázána nějakým provazem a zkoušela svými pěstovanými ostrými nehty provaz rozříznout. Prachař vzal svůj “samostříl”, začal do něj cpát olověné koule a sypat onen “andělský prach”.
“Jste tři, takže vám jako gentleman položím jen tři otázky.”
Trpaslík se postavil před Dereka a namířil mu hlavní na hlavu.
“Tak třeba ty. Co jsi zde chtěl?”
Kriss se snažila uvolnit z pout, ale provaz byl příliš utažený, ruce měla odkrvené a necitlivé. Derek přemýšlel, co říct, hlavně musí vypadat přesvědčivě.
“Měli jsme vám přivézt náklad, hledali jsme vás, ale nikdo nikde nebyl, tak jsme vešli a...” Prachař ani nenechal Dereka domluvit.
“Špatná odpověď.”
Zmáčkl spoušť. Rána se rozlehla celou budovou a všechny přítomné ohlušila. Kriss a Jakub ustrnuli. Prachař se jen usmál, vzal svůj samostříl, začal ho čistit a plnit další municí. Jakub byl v šoku, nemohl od Dereka, nebo toho co z něj zbylo, odtrhnut oči. Derek byl ... ne to není možné, Derekovi chyběla půlka hlavy. A po kamenné stěně za ním, stékal zbytek jeho mozku. Byl to strašný pohled. Kriss pochopila, že jde do tuhého. Tohle jsou tvrdý hoši a nepochybovala o síle té zbraně na svůj organismus. Znovu se snažila uvolnit z pout. Marně. Pouta byla příliš utažená. A ovládnout něčí mysl by stejně nedokázala, rozhodně ne teď v takovém rozrušení. Prachař dokončil přípravu samostřílu a postavil se před Kriss.
“Nyní jste dva a tak položím ještě dvě gentlemanské otázky. Takže co jsi zde hledala?”
Kriss vyděšeně zírala do hlavně samostřílu. Nasucho polkla. Prachařův ukazováček na spoušti se pomalu tisk. A pak se to stalo. Pouta povolila. Kriss skočila po Prachařově samostřílu. Bum. Ze zbraně vyšla rána. Naštěstí ve chvíli, kdy samostříl mířil směrem, kde stál jeden strážný. Síla střely odhodila tělo trpaslíka na dva sáhy dozadu a o jeho smrti nebylo pochyb. Ještě stačila Prachaře odstrčit na stůl a už se na ní vrhnul druhý strážný. Ten byl zatím beze zbraně a snažil se ji svou vahou strhnout k zemi. Než tak ale učinil, Kriss mu nacvičeným pohybem přejela ukazováčkem po nechráněném krku. Strážný ji na zem povalil, ale na další boj už se nezmohl. Ležel na ní. Ještě se zvednul na kolena a nevěřícně zíral na krev, která se mu valila z proříznutého hrdla. Pak upadl a už nevstal. Kriss odvalila bezvládné tělo a postavila se. Shledala, že ji strážný svou krví znečistil šaty. Prachař ležel v bezvědomí opřen o stůl. Možná jen bezvědomí předstíral. Dvakrát si zhluboka vydechla. To nejhorší je za ní. Snad. Sklonila se k Prachařovi, chytla ho za vousy a třískla mu hlavou o desku stolu.
“Spíš, nebo jseš vzhůru?”
Prachař bolestí zařval.
“Aúúú Aúú Jo. Jsem vzhůru.”
Kriss potěšila výměna rolí.
“Takže ty ses slušně ptal, proč jsem tady. A já ti slušně vysvětlím, že tady hledám návod, jak umíchat andělský prach. A teď se tě slušně zeptám já. Nevíš prosím tě, jak takový návod získám?”
Prachař se na upírku usmál, zřejmě proto, aby ukázal chybějící zub o který v boji přišel.
“Polib mi prdel, ty čubko.”
Kriss se zamračila.
“Špatná odpověď.”
Vytrhla Prchařovi dýku, kterou měl v holínce, chytla ho za levou ruku a “přišpendlila” mu ji k desce stolu. Prachař řval a nadával.
“Aúú Aúúú Ty děvko. Ty děvko.”
Kriss nechala Prachaře nadávat. Zatím došla k stále svázanému Jakubovi a zbavila ho pout. Jakub byl ale v šoku. Dál zůstal sedět na židli a celou scénu pozoroval jako ve snu. Kriss opět věnovala pozornost přišpendlenému trpaslíkovi. Začínala vnímat jeho mysl. Ne, že by mu ji dokázala číst, to i u lidí dokázala málokdy a trpaslíci měli navíc mysl trochu jinou, ale “cítila” jeho bolest a pocit bezmoci.
“Víš, nevadí mi nadávky, ale gentleman jako ty, by měl ženě vykat, nemyslíš? Naštěstí já ti dám možnost nápravy.”
Prohlížela Prachařův stůl. Z rozlitého kalamáře vypadl husí brk, po stole se kutálelo několik tužek a ruliček pergamenu. Rychlým pohybem vzala jednu tužku, pak chytla trpaslíka za pravou ruku a použila tužku jako předtím dýku. Prachař řval.
“Áááá ... ne, ne.”
Kriss se k němu sklonila.
“Takže jsme skončili u toho postupu. Co říkáš?”
Teď už doslova cítila hrůzu, která se v Prachařovi hromadila.
“Jo, jo. Támhle v jarmaře. Ty papíry. To je ono.”
Kriss se otočila na Jakuba.
“Jakube?”
Ten byl stále v šoku.
“Jakube!!!”
Chlapec se probral. A vyděšeně zíral na Kriss. Pak nejistým krokem vykročil ke skříni, otevřel ji a prohraboval se v papírech. Kriss pozorovala skučícího trpaslíka. Hlavně jeho oči. Cítila, že něco není v pořádku. Jeho rozšířené zorničky. Ne, ten parchant ji lže. To není ten postup. Našla další nůž u jednoho z ležících trpaslíků. Ukázala ho Prachařovi.
“Další zásada pravého gentlemana, je pravdomluvnost.”
Trpaslík pochopil, že Kriss jeho lest prohlédla. Nevěděl jak, ale už nemohl dál.
“Ne, ne. Všechno řeknu. Opravdu všechno.”
Upírka čekala.
“Támhle ten obraz,” kývl hlavou na obraz nade dveřmi. “Z jeho druhý strany, jsou popsány všechny chemické vzorce a postupy.”
Prachař kňučel.
„Říkám pravdu. Je to tak.”
Kriss sundala obraz a vytrhla plátno. Skutečně. Z druhé strany plátna byly nějaké značky, symboly, vzorce a čísla. Podala plátno Jakubovi, ale v tu chvíli věděla, že to, pro co přišli už dostali. Prohlížela si bezmocného trpaslíka. Připomínal ji chyceného motýla, kterého zde vystavil nějaký potrhlý sběratel. Teď do rukou samostříl pár měsíců nevezme. Jakub nasucho polkl a přiškrceným hlasem oznámil:
“Jo, to bude asi ono.” Ještě jednou přelétl plátno očima “I když mi je záhadou tady ta sloučenina.”
Kriss mohla ještě zpovídat trpaslíka, ale už nechtěla ztrácet čas, navíc dešifrování postupu nebylo jejich úkolem.
“Dobrá. Jdeme.”
Vzala Jakuba za ruku a táhla ho z místnosti. V tu chvíli se dveře rozlétly a dovnitř se vřítil mohutný trpaslík se sekerou v ruce. Kriss instinktivně odstrčila Jakuba stranou, útoku se ještě stihla vyhnout, ale útočník ji povalil na zem. Silou trpasličího těla, která ji tlačila dozadu, strhla polici, na které bylo několik knih, lahviček a zkumavek. Něco ostrého ji bodlo do ramene. A když se na ní útočník svalil, cítila, že ji ostrý předmět roztrhl rameno. Kriss řvala bolestí. Ještě na zemi chytla trpaslíka za hlavu a prudkým pohybem mu zlomila vaz. Pomalu se zvedla. Pulzující bolest v rameni neustávala. Bolest ji do očí vehnala slzy. Čekala, ale její upíří regenerační schopnosti nefungovaly. Cítila, že má rameno v jednom ohni. Ohlédla se po zbytcích police a zjistila, že jí rameno roztrhl veliký svícen. A co bylo nejhorší - svícen byl ze stříbra. Kriss zaťala zuby a vstala.
“Jakube. Musíme jít.”
Jakub okamžitě Kriss podepřel a vyvedl ji z místnosti ven. Naštěstí další stráže nepotkali a ven se dostali po střeše jednoho skladiště. Nakonec zamířili zpátky k hostinci

Za okny hostince vycházelo slunce a Jakub obvazoval upírce zraněné rameno.
“Vezmem jenom to nejdůležitější. Musíme z města, určitě už nás hledají,” upozorňovala Kriss Jakuba. “Čeká nás dlouhá cesta. A jezdeckého koně tady nekoupíme.”
To byla pravda. Jakub vlastně v tomhle městě nikoho neviděl prodávat koně. Trpaslíci všude chodili pěšky, dokonce i svoje povozy táhli vždy sami. Síly na to měli dost. A když už náhodou trpaslík koně kupoval, tak nejspíš kvůli jídlu.
Chlapec utáhl obvaz, až Kriss vyjekla. Jakub se omluvně podíval na upírku.
“Promiň, musel jsem to utáhnout, jinak by to krvácelo.”
Kriss vzdychla:
“Já vím.”
Pak oba sbalili to nejnutnější a hostinec opustili.
Zastavili se hned na první křižovatce. Stráže už hlídali na každém rohu a kontrolovaly všechny. Dokonce i kupce, co pospíchali otevřít svůj obchod. V ulicích se shlukovaly davy. Kriss zanadávala:
“Sakra, takhle se z města nedostanem.”
Jakub zděšeně pozoroval další trpasličí hlídku, která se proplétala davem a prohledávala podezřelé. Pak chlapce něco napadlo. Táhl Kriss do postranní slepé uličky. Kriss nechápala.
“Kam to jdeme?”
Chlapec ukázal na otvor v jedné, asi sáh v průměru široké, trubce.
“To je potrubí pro odpadní vodu. Nevím přesně kam, ale určitě to povede z města ven.” Kriss měla obavy.
“Jseš si jistej, že to nepovede do nějakýho tankeru s louhem?”
Jakub nepřemýšlel.
“Určitě. Takové potrubí by bylo pro kyselinu zbytečně široké. A může se hodit pouze pro odpad.”
Upírka se už neptala. Po čtyřech vlezla do úzkého potrubí. Jakub se hrbil hned za ní. Po chvíli se potrubí svažovalo dolů a později ústilo do nějaké temné chodby. Tekla tam smradlavá, kalná voda a všude kolem se hemžily krysy. To Kriss uklidnilo, věděla, že krysy mají neobyčejný cit pro nebezpečí a začala věřit, že chodba nebude končit v nějaké kyselině. Jakub se v takové společnosti cítil o něco hůř. Děsil se pískotu hlodavců, po kterých šlapal. Nakonec skutečně chodba ústila do nějakého smrdutého rybníka za městem. Zdálo se, že mají vyhráno.

Celý den byli Jakub i Kriss na pochodu. Čím víc se vzdalovali od města, tím víc sníh sílil a když se dostali z údolí, opět se ozval mrazivý vítr. Kriss se snažila přimět chlapce k pochodu i po západu slunce, ale Jakub ve tmě neviděl, začal klopýtat, a tak, než aby si zlomil nohu, raději Kriss našla zastrčenou jeskyni. Dokonce dovolila chlapci rozdělat oheň. Mrzlo a upírka věděla, že pro lidi je teplo jedna ze základních potřeb.
Když se ráno probudila, chlapec už byl vzhůru. Udržoval oheň a maloval si do deníku vzorce z plátna které zcizili v laboratoři. Jakub nechápavě kroutil hlavou, nad nesmyslným postupem. Kriss se ale nechtěla zdržovat. Určitě jim jde v patách císařská hlídka. A se zraněným ramenem se jim neubrání. Nechala si ještě od Jakuba zranění převázat a pak v pochodu pokračovali. Vítr s ostrým sněhem šlehal do očí a znesnadňoval pochod jak jen mohl.
Navečer se utábořili v jedné roklině. Jakub převázal upírce ránu. Zranění se stále nelepšilo a Kriss působilo nesmírnou bolest. Ráno opět našla Jakuba, jak civí na vzorce z toho plátna. Zřejmě jej ta chemická záhada trápila. Po ránu vyprávěl upírce cosi o nemožném spojení základních alchymistických prvků. Vyprávěl o postupu, kde při smíchání síry, dřevěného uhlí a čehosi dalšího, co nezná, má vzniknout ten slavný prášek. Ale třetí den cesty Jakuba rychle vysílil a byl povětšinou zticha. Odpoledne už chlapec pletl nohama a Kriss se bála, že dál už ani nedojde. Naštěstí spatřila opuštěnou chatrč. Alespoň dnes mohli přenocovat se střechou nad hlavou. Chatrč zřejmě v letním období sloužila pastevcům. Dalo se tak soudit podle několika ovčích kůží, kterými byly stěny zdobeny. Jakub se už ani nezmohl na rozdělání ohně. Usnul, jakmile se zbavil zavazadla. Kriss chlapce přikryla ovčí kožešinou, rozdělala oheň a opatrně si převázala ránu. Vypadalo to, že se zranění zanítilo. Nevěděla, zda zítra bude vůbec schopna dalšího pochodu. Víc ji ale trápila jiná věc.
Kriss pozorovala noční oblohu. Při pohledu na kulatý měsíc se její duše zmocňovala tíseň, strach a obavy. Vzdychla. Věděla co musí udělat, ale nevěděla jak, nebo snad nechtěla... Znovu nervózně přešla po místnosti, ale nakonec usedla vedle spícího Jakuba. Prohlížela si jeho mladickou tvář a upírala zrak na jeho krční tepnu. Ne. Nesmí to udělat. Takhle ne. Znovu přemýšlela, zda-li opravdu má. Pak hochem slabě zatřásla.
“Jakube. Jakube probuď se.”
Hoch se probral. Chvíli zmateně zíral na upírku, pak se posadil a napil se z čutory. Ospale mžoural na Kriss.
“Co se děje?”
Kriss sklopila oči, nevěděla jak začít.
“Jakube. Víš, Jakube, já tě musím o něco požádat.”
Chlapec si promnul obličej.
“Jo. Jasně. Co potřebuješ?”
Kriss se kousla do spodního rtu a vysvětlovala.
“Víš, normálně bych se převtělila v netopýra a odlétla bych někam pryč, ale s tímhle ramenem bych se stejně daleko nedostala.”
Kriss pohlédla do chlapcových nechápavých očí. Jakub stále nevěděl, kam upírka míří. Kriss znovu sklopila oči a vysvětlovala:
“Dneska je totiž úplněk. A já musím pít.”
Jakubovi se rozšířily zorničky.
“Myslíš ode mě?”
Kriss nervózně mačkala lem svého pláště, pak na chlapce prosebně zvedla oči a odpověděla.
“Jakube, věř, že kdybych mohla jinak... ”
Jakub si zakazoval strach, ale moc mu to nešlo.
“Bude to bolet?”
Kriss se pokusila o úsměv, přitiskla se k chlapci blíž a pohladila ho po vlasech.
“Jdi ty hlupáčku.”
Upírka ho něžně políbila na tvář, na špičku nosu, na rty a pak si rozepnula plášť. Jakub zjistil, že pod ním nic nemá. Byl stále příliš vyděšený a nechápal, co se děje, ale začínal tušit, když mu Kriss rozepínala kazajku. Pak už nemyslel, hladil její jemnou kůži, laskal dokonalé tělo a oplácel ji vroucí polibky. Bylo to dlouhé a vášnivé.
Kriss chlapci otřela zpocené čelo a naposled ho něžně políbila na holou hruď. Jakub ležel na ovčích kůžích, hladil upírku po vlasech a byl šťastný. Vlastně ani nezaregistroval to slabé bodnutí na krku. Jenom cítil, jak trochu slábne. To ale nebylo nic proti síle celého vesmíru, která mu po nevšedním zážitku protékala celým tělem. Cítil, jak z něj všechna tíha spadla, jak všechny malichernosti, všechny drobné problémy, které musí v životě řešit, se stávají menšími a nepodstatnými. A věděl, že nyní dokáže vše. Připadal si jako bůh.

Když se Kriss probudila, bylo už slunce vysoko na nebi. Jakub už byl jako obvykle vzhůru a jako obvykle něco z plátna opisoval do deníku. Když upírku zpozoroval, popřál.
“Dobrý ráno. Doufám, že jsem tě neprobudil.”
Když ho Kriss slyšela, zapochybovala, jestli to je vůbec Jakub, kterého znala.
“Přišel jsem na ten vzorec. Je to strašně jednoduchý, nechápu, jak to, že jsem to dřív neviděl. Zkrátka ta neznámá přísada je ten trus, co jsem po něm v tom skladišti uklouzl. A je tady spousta dalších vzorců. To, to je zkrátka geniální. Opravdu nechápu, že jsem na to nepřišel hned.”
Kriss se usmála, chlapec byl po včerejší milostné zkušenosti jako proměněný, ale určitě to Jakub byl.
“Podle mě je pojmenování “andělského prachu” trochu divné. Věc, která střílí a roznáší smrt, by neměla mít jméno andělů.”
Hoch pohodil hlavou.
“Možná máš pravdu. Jo, udělal jsem snídani, dáš si se mnou?”
Kriss si uvědomila, jak je chlapec ve tváři bledý.
“Díky, ale nemám hlad. Vem si nějaký ovoce, jseš bledej jako stěna.”
Jakub se poslušně pustil do snídaně.
“Nic mi není. Cítím se naprosto skvěle.”
Kriss se znovu usmála. Poznala už tolik různých tvorů a ras, ale v tomto směru ji lidé vždy dokázali překvapit.
“Jasně, mě je taky skvěle.”
Pak se upírka ohlédla po svém zraněném rameni. Bylo v pořádku. Po zranění ani jizva. Ano, pila. A cítila se opět silná, jako vždy po úplňku. Pak vstala a šla se ustrojit. Když vtom je uslyšela. Vždy po “konzumaci” měla výjimečně zostřený sluch. Uvědomila si, že jsou tady. Císařská hlídka, kterou po jejich stopách vyslal magistr Prachař. Slyšela cinkání jejich zbraní, křupající sníh pod jejich botama a těžký dech. Mohlo jich být deset, možná celý tucet. Kriss si pomyslela, že si sami vybrali opravdu špatnou dobu. Ještě včera by se jim neubránila, ale dnes proti ní neměli šanci. Upozornila Jakuba:
“Zůstaň tady, ať se venku děje cokoliv.”
Jakub příkaz moc nechápal, ale přikývl. Pak jen sledoval upírku, jak se mění v netopýra a odlétá střešním oknem.

Boj nebyl dlouhý. Už v letu si upírka všechny trpaslíky prohlédla. Shledala, že jim sněhové závěje dělají nemalé problémy. V mžiku se snesla mezi ně a prakticky okamžitě nabyla lidské podoby. Na sněhové závěji byl umrzlý krunýř, ale zatímco se vojáci po kolena bořili, Kriss se bez problémů pohybovala po jeho povrchu. Prvních pět trpaslíků zemřelo, aniž by zjistili, že je někdo napadl. Zmatený výstřel od jednoho z vojáků neměl velkého účinku, protože upírka kolem vojáků kroužila jako vosa, a tak nikdo nevěděl kam střílet. Kriss nechtěla zbytečně zabíjet, ale věděla že nemůže jinak. I kdyby je zahnala na útěk, stejně by šli po její stopě, dokud by byla naživu. Alespoň se snažila o rychlou a bezbolestnou smrt.
Když se Kriss vrátila do chatrče, Jakub už byl po snídani a měl spoustu otázek.
“Co se to venku dělo?”
Kriss se dostrojovala.
“Už nám po stopě císařský vojáci nepůjdou.”
Jakub uznale pokýval hlavou.
“Vyrazíme?” Upírka dokončovala úpravu zevnějšku.
“Jo, zbal se. Domů nám to bude ještě tak tři dny trvat.”
Chlapec začal balit.
“Nevadí. I cesta může být cíl. Víš, přemejšlel jsem, že možná znovu začnu psát básně.”
Kriss se znovu usmála. Jakub mluvil dlouho. Vlastně mluvil nepřetržitě po zbytek jejich cesty, ani na nepřízeň počasí nelamentoval. Upírka ho nechala, nechtěla mu brát jeho plány, nové ambice a získané sebevědomí.

“Velmi dobře. Velmi dobře,” chválil upírku a chlapce Tyrool. “Jakube, víš určitě, že to je ten správný postup?”
Jakub se na tenhle rozhovor dlouho těšil.
“Je to téměř jisté, pane. Jejich alchymie je před námi o roky napřed. Vzorce, které jsou na plátně, jsou geniální a já...” na poslední slabiku přidal důraz, “já jsem je rozluštil. Je to strašně jednoduché, akorát se nesmíte na vzorce dívat starou metodou...”
Tyrool chlapce přerušil.
“Dobře, dobře. Jdi za magistrem Konerem a okamžitě začněte pracovat na výrobě andělského prachu.”
Jakub přikývl, rozloučil se s Kriss a Tyroolem a odešel do laboratoře. Urozený muž teď věnoval pozornost upírce.
“Jsem rád, paní Kriss, že jsi se osvědčila. Dlužnou částku ti samozřejmě uhradím hned, jak se potvrdí pravost získaného postupu. Ale v rámci dobrých vztahů bych měl pro tebe další práci. Víš, v elfské říši mají neobyčejný...”
Kriss ho přerušila:
“Ne. Už nehledám další práci. Práci, kde se lidé zabíjejí pro další válku.”
Tyrool se zamyslel.
“Také lituji Derekovy smrti. Ale život jde dál.”
Když viděl, že upírka nemá jinou odpověď, pokračoval v rozhovoru o odměně.
“Asi si nebudeš přát vyplatit odměnu v hotovosti, můžu ti otevřít účet ve zdejší bance nebo, pokud hodláš cestovat, v drahokamech.”
Kriss se zamyslela.
“Asi budu cestovat. Zkusím štěstí zase někde jinde.”
Než rozhovor skončil, měl Tyrool ještě nějaké otázky ohledně císařství. Kriss ale byla z dlouhého pochodu unavená, a tak rozhovor brzo skončil.
Po několika dnech se Jakubovi podařil postup replikovat a výroba andělského prachu pro královské vojsko mohla začít. Chlapec získal hodnost magistra a v budoucnu se stal tvůrcem dalších vynálezů.
A Kriss? Upírka dostala svou odměnu, ale ve městě se dlouho nezdržela. Odešla jižní, provaznickou branou, a kdyby ji někdo sledoval, zjistil by, že po chvíli se její stopy ztrácí. Kdyby ji někdo sledoval, možná by spatřil ve dne letět netopýra, který párkrát zakroužil vysoko nad městskou laboratoří, a pak odletěl někam na jih. Ale nikdo ji nesledoval, a tak zde pověst o Andělském prachu končí.