Děj románu začíná roku 1866, kdy se v anglických listech objevila zmínka o jakémsi mořském netvoru ohromných rozměrů, který napadá lodě. Tímto úkazem se zabývali i vědci. Jedni říkali, že je to ponorka a druzí tvrdili, že se jedná o dosud neznámého tvora. Nakonec Američané vyslali na moře fregatu Abraham Lincoln, která měla za úkol záhadu vyjasnit. Výpravy se zúčastnil také francouzský přírodovědec profesor Aronnax se svým sluhou Conseilem, kteří se na lodi seznámili s harpunářem Nedem Landem. Výprava byla dlouho neúspěšná, až jednou večer spatřila posádka světelnou záři vycházející kousek od lodi. Fregata se pokusila tvora pronásledovat a harpunovat. Najednou se však obluda otočila a plula ohromnou rychlostí směrem k lodi, se kterou se vzápětí srazila. Profesor Arronax, jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadli při nárazu do vody. Zachránili se na hřbětě obludy, o které však brzy zjistili, že to opravdu není ryba ale ponorka. Z té vylezli čtyři muži, vtáhli je dovnitř a uvěznili v tmavé komoře. Příští den je tam navštívil jakýsi muž, který se představil jako kapitán Nemo a oznámil jim že se nacházejí v ponorce Nautilus, kterou nikdy nesmějí opustit, aby nevyzradili její tajemství. Jako nedobrovolní cestující prožili při podmořské plavbě neuvěřitelné příhody, poznali netušené krásy mořského dna a poučili se o přírodních zvláštnostech oceánů.
Nedaleko marockých břehů objevili zbytky starodávné Atlantidy. Profesor Aronnax spatřil zbytky vodovodu, několik chrámů a také pozůstatky přístavního mola. Zkázu atlantské civilizace zřejmě zavinila podmořská sopka, doposud činná. Jejím vlivem zde zřejmě došlo i k mutaci mořských živočichů, neboť výprava kapitána Nema zde potkala četné mořské příšery.
Propluli tzv. Arabským tunelem, tj. podmořským tunelem pod Suezskou šíjí, který spojuje Středozemní a Rudé moře. Tunel objevil kapitán Nemo, neboť si všiml že v obou mořích žijí stejní živočichové a z toho usoudil, že obě moře musí být propojena.
Procházeli se ve skafandru, který vynalezl kapitán Nemo, po mořském dně (ocelová nádrž na vzduch, kterou byl skafandr vybaven, pojmula dost vzduchu na desetihodinový pobyt pod vodou).
Málem zemřeli udušením pod Jižním pólem, když byla ponorka uvězněna v mase ledu, nemohla se vynořit a obnovit zásobu čerstvého vzduchu.

Hvězda jihu (1884, L'étoile du sud) je dobrodružný román francouzského spisovatele Julese Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires). Autorství románu je ale poněkud sporné, neboť původní text, který Jules Verne upravil a vydal pod svým jménem, napsal jiný francouzský spisovatel André Laurie.

Kniha vypráví příběh z jihoafricých diamantových polí. V centru děje je „Hvězda jihu“, diamant dosud nevídané velikosti a krásy. Francouzský inženýr Cyprián Méré je přesvědčen, že se mu ho podařilo vyrobit umělým způsobem, který vynalezl. Naplnil totiž kovové pouzdro chemickou směsí vlastní výroby, utěsnil je a dva týdny žhavil v peci. Pak pouzdro vybuchlo a Méré nalezl diamant v roztříštěném pouzdru pod vrstvou jílu. Při slavnostní hostině se ale diamant záhadně ztratí. V podezření je Méréův černý přítel Matakit, který ještě ke všemu prchne do buše. Po dopadení však Matakit prokáže, že diamant neukradl a že prchl pouze ze strachu. „Hvězda jihu“ je nakonec nalezena v žaludku pštrosa, který jí spolkl. Navíc se ukáže, že diamant není umělý, což uklidní majitele afrických diamantových dolů, kteří Cypriána Mérého tajným soudem odsoudili k smrti. Před zavražděním jej zachránilo jen přiznání Matakita, že to byl on, kdo vložil do roztříštěného kovového pouzdra diamant, který nalezl v hlušině z dolu, protože chtěl Mérému udělat radost.

Kromě dobrodružného děje podává román obraz života a práce na diamantových polích v Jižní Africe a zachycuje i divoké, surové a necivilizované mravy, jaké vládly v afrických koloniích a jaké v Africe vládnou mnohdy dodnes.

Příběh knihy začal tím, že se na zasedání filadelfského leteckého Weldonova klubu vnutil záhadný inženýr Robur. Zatímco členové klubu vedli bouřlivé diskuze o tom, jak konstruovat řiditelné vzducholodi, přišel Robur s prohášením, že sestrojil vznášedlo těžší než vzduch, které je ve všech ohledech lepší než vzducholoď. Tím pohněval členy klubu, kteří stavěli obrovskou řiditelnou vzucholoď Go Ahead (Vpřed). Inspirací byla Verneovi zřejmě tehdy slavná vzducholoď La France. Došlo ke rvačce, při které je Robur z klubu vyhozen. Krátce nato Robur unesl dva členy klubu, jeho předsedu „strýce“ Prudenta a zapisovatele Phila Evanse, na palubu svého vzdušného korábu Albatros. Současně s nimi je unesen i bázlivý Prudentův černý sluha. Cílem únosu je Roburova snaha dokázat členům klubu nadřazenost svého vznášedla a proto s ním uskutečnil během tří týdnů dobrodružnou cestu kolem světa.

Roburův Albatros bylo letadlo poháněné elektřinou, které vypadalo jako námořní loď. Postaveno bylo ze speciálního lehkého ale tvrzeného lisovaného papíru, který byl tvrdší než ocel. Mělo třicet metrů dlouhou a čtyři metry širokou palubou se zábradlím. Do jeho trupu Robur umístil stroje a sklady střeliva, potravin a vody. Na palubě pak postavil tři kabiny, které sloužily jako kuchyně, spižírny, ložnice posádky a také jako strojovny. Na zádi v poslední kajutě byla kabina inženýra Robura, jídelna a zasklená kabina pro kormidelníka. Letadlo se vznášelo na principu helikoptéry, jejíž vznik v knize Verne vlastně předpověděl. Svislých vrtulových os měl Albatros celkem sedmatřicet, patnáct vpředu, patnáct po stranách a sedm vyšších uprostřed. Každá osa měla dvě protiběžné vrtule, což zajišťovalo stabilitu lodi, která by se jinak otáčela kolem své osy. Všechny vrtule poháněla elektřina z článků, jejichž konstrukce zůstávala Roburovým tajemstvím, stejně jako konstrukce akumulátorů. Maximální rychlost Albatrosu byla 200 kilometrů za hodinu. Posádka lodi byla šestičlenná. Tvořil ji inženýr Robur, jeho zástupce Tom Turner, mechanik s dvěma pomocníky-kormidelníky a kuchař.

Cesta Albatrosu vedla napříč přes Spojené státy americké a Tichý oceán do Číny, odtud přes Himálaje do Indie a dále přes Kaspické moře do Moskvy. Obloukem nad Severním mořem se Albatros dostal nad Francii a odtud dále na jih do Afriky. Při přeletu přes Timbuktu změnil Robur směr letadla a namířil si to šikmo přes Atlantický oceán k Hoornovu mysu na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky, odkud se Albatros vydal do Antarktidy.

Unesení nedobrovolní cestující se neustále snažili z lodi uprchnout, protože jim Robur neslíbil, že je propustí. Povedlo se jim to až na Chathamských ostrovech poblíž Nového Zélandu, kde musel Albatros přistát, když ho v blízkosti Antarktidy potkala bouře, ve které se mu poškodila jedna z vrtulí. Uprchlíci přitom nechali na palubě Albatrosu bombu, která jej zničila.

Po návratu domů členové klubu připravili start vzucholodi Go Ahead. V posádce byl opět strýc Prudent a Phil Evans. Tu se objevil nový Albatros, který inženýr Robur v krátkém čase opět postavil, neboť jeho tajná ostrovní základna na souostroví Markézy, byla na velmi vysoké technické úrovni. Robur vyprovokoval posádku vzducholodi ke vzdušnému závodu o to, kdo vystoupá výš, zda-li Albatros nebo Go Ahead. Po dosažení výšky šesti tisíc metrů však obal vzducholodi nevydržel tlak rozpínajícího se vodíku a praskl. Inženýr Robur posádku vzducholodi zachránil a pak jí vystavil veřejnému posměchu.

Příběh začíná 2. října roku 1872 v Londýně a jeho hlavními hrdiny jsou bohatý, osamělý a svobodný anglický džentlmen Phileas Fogg se svým francouzským sluhou Passepartoutem (v některých českých vydáních označován jménem Proklouz), který se nechal u Philease Fogga zaměstnat, protože věřil, že díky pánovým pravidelným zvykům bude mít klidnou službu. Netuší, že jeho pán si odpoledne v Reformním klubu, jehož je členem, přečte v The Daily Telegraph článek o otevření nové železniční tratě v Indii a spočítá si, že díky tomu je nyní možno vykonat cestu kolem světa během osmdesáti dnů. Když ostatní členové klubu vyjádří své pochybnosti o provedení takovéto cesty, vsadí se s nimi o celé své jmění (dvacet tisíc liber), že cestu uskuteční. A tak se ještě téhož dne večer musí Passepartout se svým pánem vydat vlakem ve 20.45 na strastiplnou cestu. Oba netuší, že jsou sledováni detektivem Fixem ze Scotland Yardu, protože Fogg odpovídá popisu bankovního lupiče.

Cesta měla probíhat podle následujícího plánu:

Cestovatelé se bez problému dostanou do Suezu a nastoupí na parník do Bombaje. Fix cestuje s nimi, protože nezískal v Egyptě včas zatykač, a záměrně se spřátelí s Passepartoutem. V Bombaji všichni nastoupí na vlak do Kalkaty. Brzy se však ukáže, že zpráva o dokončení železnice byla poněkud přehnaná, a tak cestovatelé musí část cesty překonat na slonech, za které Phileas Fogg zaplatil závratnou cenu dva tisíce liber. Během této cesty zachrání Fogg s Passepartoutem z pohřební hranice mladou indickou ženu Aoudu, která měla být podle místních zvyků proti své vůli upálena se svým mrtvým manželem. Protože by Auda nebyla ve své vlasti v bezpečí, slíbí jí, že jí vezmou k jejímu příbuznému do Hongkongu.

V Kalkatě se Fix pokusí Fogga zatknout, ale tomu je umožněno složit kauci. Fix je donucen následovat Fogga lodí do Hongkongu. Tam Fogg zjistí, že Aoudin příbuzný se odstěhoval někam do Evropy a rozhodne se vzít Aoudu na další cestu sebou. Protože detektiv Fix má poslední šanci, jak zatknout Fogga na místě, kde ještě platí britské zákony, zdrží Passepartouta v opiovém doupěti a tak mu zabrání sdělit Foggovi zprávu o předčasném odjezdu lodi do Jokohamy. Fogg loď sice zmešká, ale zaplatí si cestu v malém člunu do Šanghaje, kde parník do Jokohamy chytí.

Z Jokohamy se dostanou bez problému přes Pacifik do San Francisca, přížemž Fix slíbí Passepartoutovi, že teď bude Fogga na jeho cestě podporovat (chce ho mít brzy na britské půdě, aby ho mohl zatknout). V San Franciscu nastoupí všichni na vlak do New Yorku. Cestou jsou však přepadeni Indiány, kteří zajmou Passepartouta jako rukojmího. Úspěšnou snahou o jeho zachránění se však Fogg natolik zdrží, ze zmešká loď do Liverpoolu. Brzy však nalezne malý parník, mířící do Bordeaux, a přesvědčí posádku, aby změnili kurz lodě na Britské ostrovy. Loď pluje po několik dnů plnou parou a brzy se vyčerpá zásoba paliva. Fogg loď proto draze koupí a spálí jako palivo všechny její dřevěné části. Dostane se včas do Queenstownu (dnes Cobh) v Irsku a chce se přes Dublin a Liverpool dostal do Londýna. Fix jej však zatkne. Omyl se zakrátko vysvětlí, protože pravý bankovní lupič byl před několika dny zadržen. Fogg podlehne náhlému popudu a srazí Fixe dobře mířeným direktem na zem, nicnéně zmešká vlak a vrátí se do Londýna o pět minut později a tím sázku prohraje.

Druhý den se Fogg ve svém domě omlouvá Aoudě, že v důsledku prohrané sázky přišel o všechen majetek a nemůže jí finančně podporovat. Aouda se mu však náhle vyzná, že jej miluje, a zeptá se ho, zda-li si jí nechce vzít za ženu. Fogg okamžitě zavolá Passepartouta, aby zajistil kněze. U něj Passepartout zjistí, že není 22. prosince, jak si Fogg, Aouda i Passepartout myslí, ale teprve 21. prosince, takže Fogg ve skutečnosti sázku vyhrál. Jak to bylo možné? Phileas Fogg, aniž by to tušil, získal k dobru jeden den, protože cestoval východním směrem. Po překročení každého poledníku směrem na východ, získal čtyři minuty. A tak, jelikož obvod Země má celkem 360 stupňů, to úhrnem dělá 360 × 4 = 1440 minut, čili 24 hodin. To, že tento fakt zjistil Phileas Fogg čirou náhodou, je nejméně pravděpodobnou částí celého románu, neboť jednak Fogg na začátku příběhu věnoval velkou pozornost časovému rozvrhu celé cesty, jednak se posunutí data muselo po překročení datové čáry projevit již ve Spojených státech.

Ze seriálu dobrodružných a fantastických Vernových knih je tento příběh o statečném strážci argentinského majáku jeden z nejpravděpodobnějších. Tři muži, Vasquez, Felipe a Moriz jsou ponecháni jako strážci nového majáku na malém Státním ostrově (Isla de los Estados) v Atlantickém oceánu asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Hornova mysu s tím, že budou za tři měsíce vystřídáni. Ostrov má však bohužel ještě jiné obyvatele, a to bandu pirátů vedenou mužem jménem Kongre, kteří si z ostrova udělali skrýš pro svou naloupenou kořist. Piráti Felipeho a Morize zavraždí, zmocní se majáku a Vasquez je nucen prchnout do nitra ostrova. Brzy kvůli nefunkčnosti majáku ztroskotá u ostrova loď, ze které se jako jediný zachrání vrchní kormidelník John Davis. Vasquez se s ním domluví, že se společně pirátům pomstí. Ze ztroskotané lodi vyprostí dělo, pomocí kterého zabrání pirátům odplout. a ti jsou nakonec po příjezdu vojenské lodi s novými strážci pochytáni. Poražený Kongre spáchá sebevraždu.

(Verne rozepsal tento román roku 1901 a příležitostně na něm pracoval až do roku 1903. Nakladatel Hetzel projevil o jeho vydání zájem těsně před autorovou smrtí roku 1905, takže se Verne za svého života vydání nedočkal a ani nestihl knihu k vydání zcela připravit. Tyto práce dokončil po otcově smrti až jeho syn Michel, který rukopis také částečně upravil. Podle mnohých odborníků nejsou tyto úpravy nijak zásadní, a proto je někdy Maják na konci světa považován za poslední autentické Vernovo dílo. Přesto jde o první Vernův román, který byl do cyklu Podivuhodné cesty zařazen až jeho synem.)